Helena Petáková | Pondělí, 26. únor 2018 |

Konstrukční ochrana dřeva – tento pojem by měl být magickým zaklínadlem každého stavebníka nového domu z masivního dřeva i majitele starší dřevěnice. Hlavním účelem je vytvoření suchého prostředí pro všechny části stavby a zabránit tak jejímu biotickému poškození. V tom konstrukční ochranu není možné nahradit jinými prostředky ani sebelepším chemickým nátěrem.

Správně navržené a provedené konstrukční detaily jsou naprosto nezbytné pro dlouhou životnost jakékoliv dřevěné stavby. Už naši předkové věděli, že nejdůležitější je zabránit pronikání dešťové a spodní vody na stěny a do objektu. Při záplavách a prudkých deštích, kdy ani konstrukční prevence stavbu neuchrání, pak platí druhé pravidlo. Voda musí rychle odtéct a proudění vzduchu dřevo vysušit. Ve stavbě tak nevznikne vlhkost, která je vítaným hostitelem dřevokazných hub a škůdců.

Dřevostavba a přesah střechy

Dřevěné stěny před působením povětrnosti a ultrafialového záření chrání zejména přesahy střechy. Všechny dřevěné části domu by měly být zakryty pod střešní okapovou hranou (viz obrázek 1), přičemž platí, čím větší přesah, tím větší ochrana. V případě srubových konstrukcí jsou velké přesahy typickým architektonickým prvkem, minimálně podle zásady osm ku jedné, to znamená poměr mezi chráněnou výškou stěny a střešním přesahem.

Obr.: Zvlášť ze severní strany chráníme stavbu dostatečným přesahem, i když nebude střecha sahat až zemi, v domě ubere hodně světla, tomu je třeba přizpůsobit jeho dispozice. Foto: archiv

Průčelí roubenek, které u nás mívaly tradičně přesahy menší, chránili stavitelé před zatékáním vody tak zvanými podlomenicemi (úzkými stříškami, umístěnými na spodní straně štítu). Najdeme je i na některých nových stavbách, i když po hladkých stěnách roubenky nebo srubu z hraněných trámů steče případná srážková voda ve srovnání se stavbou z kulatiny snáze.

Velmi funkčním konstrukčním detailem jsou také zakryté terasy, zvláště ze strany domu, která je náchylná k přívalovým srážkám a převládajícím větrům.

Důležitou součástí střechy jsou okapy a svody. Jednak odvádějí srážkovou vodu směrem od stavby, jednak zabraňují ostřiku spodních klád odrazem vody od země.

Založení první prahové klády

Dřevo neošetřené tlakovou chemickou impregnací by nikdy nemělo být v kontaktu přímo se zemí nebo s betonovou základovou konstrukcí, neboť tyto materiály nasávají vlhkost, která se do dřeva snadno převede. Z toho důvodu se ve všech odborných publikacích doporučuje osazení dřevostaveb na pozemek tak, aby styková spára mezi základem a dřevěnou stěnou byla minimálně tři sta milimetrů nad okolním terénem. Ostřiku spodních částí stavby dešťovou vodou zabráníme také okolním zásypem z kačírku, který je vhodnější než okapový chodníček z betonu nebo kamene. V horských oblastech může podstatně snížit životnost a spolehlivost stavby ze dřeva v průběhu zimy opakovaně odtávající sníh, dřevěné trámy se proto snažíme usadit až nad úroveň obvykle navátého sněhu.

Obr.: Příklad špatně uložené pozednice. Bez přístupu vzduchu je dřevo napadené dřevokaznou houbou, v místě odvětrávání zůstalo zdravé. Foto: archiv

Doporučeným stavebním řešením je výroba podkladového rámu, který leží na vlhkostně odizolované základové konstrukci a po obou stranách je dobře utěsněn expanzivní páskou nebo základovým těsněním (viz obrázek 2 a 3).

Dřevostavba a oplechování

Dalším důležitým prvkem je strávně instalované oplechování, a to jak pod první prahovou kládou, tak ve styku mezi vrchem dřevěné stěny a rámovou štítovou stěnou, které zabrání pronikání vody do těchto spojů. Oplechování okolo komína a ventilačních vývodů musí být provedeno tak, aby umožnilo sedání stěn. Střecha jednopodlažního srubového domu může běžně sednout o patnáct až dvacet centimetrů, zatímco komín si zachová svou původní výšku (viz obrázek 4).

Výsušné trhliny

Pokud stavíme srubový dům z vysušeného dřeva, je pravděpodobné, že každá kláda bude mít po celé délce jednu velkou (hlavní) výsušnou trhlinu a několik menších a zpravidla kratších trhlin. V takovém případě dobrý stavitel uschová největší trhlinu uvnitř podélné drážky, případně ji otočí alespoň směrem dolů. To zabezpečí, že se v trhlinách nebude hromadit srážková voda a sníh. Pokud se nepodaří hlavní trhlinu zabezpečit konstrukčně, je nutné ošetřit ji chemicky, a to zvláště ve spodní části stavby, která většinou není dostatečně chráněna přesahem střechy. Tato problematická místa musíme pravidelně kontrolovat jako součást každoroční údržby a aplikovat na ně ochranné prostředky podle výrobcem doporučeného harmonogramu.

Obr.: Konstrukční ochrana dřeva má ještě další pravidla, která dobrý stavitel respektuje. Patří k nim i dostatečná ventilace staveb a jejích částí, jakými jsou zejména sklepní prostory, neobydlená podstřeší či samotné střešní pláště. Foto: archiv

Ve stavbách z čerstvé kulatiny je zapotřebí do každé do stěny usazené klády udělat z vrchní strany po celé délce zářez motorovou pilou. Zářez uvolní růstová napětí v kmenu a napomůže tomu, že se v tomto místě vytvoří největší výsušná trhlina, která bude proti vnikání vlhkosti konstrukčně chráněna uvnitř podélně drážky následující klády. Tímto zásahem se také sníží počet menších výsušných trhlin, které se časem na povrchu kulatiny vytvoří. Množství výsušných trhlin na čelech výřezů je možné snížit několikanásobnou aplikací vhodného nátěru, který zpomalí proces vysychání.

I když výsušné trhliny jsou na srubových domech naprosto normálním prvkem a nezpůsobují zpravidla žádné problémy, čím jich je na povrchu srubových stěn méně, tím jednodušší je údržba a ochrana domu.

Těsnění dřevostavby

Výsušné trhliny ze strany exteriéru ve výseči „čtvrt na jednu" (viz obrázek 5) je nutné po třech letech zatmelit kvalitním srubařským tmelem tak, aby v nich nezůstávala dešťová voda. Při vydatném dešti provázeném větrem srážková voda vniká do výsušných trhlin a hrozí dvě možná nebezpečí:

1) pronikání vody do interiéru srubu v rohových spojích a místech, kde srubovou stěnou prochází stropní trám, průvlak, nebo převázka.

2) srážková voda z trhlin nemá možnost vytéct a vytváří dlouhodobě vhodné vlhkostní mikroklima pro vznik a destruktivní působení dřevokazných hub.

Dalším doporučením je dodatečné vyspárovaní venkovních vodorovných spár po dosednutí srubu, to znamená po pěti letech od jeho výroby. Do vodorovné spáry mezi klády nejprve vkládáme miralonový váleček (těsnicí šňůru) a teprve pak aplikujeme těsnicí tmel. Důvodem je, že spolu se dřevem je v závislosti na měnících se klimatických podmínkách v pohybu i spára. Těsnicí tmel za pomoci šňůry se natahuje nebo smršťuje a nedochází k jeho praskání (viz obrázek 6).

Tímto opatřením se jednak zamezí možnému průniku srážkové vody do spáry, ale také se spára zateplí – zlepší se tepelně-izolační vlastnosti srubové stěny.

Konstrukční ochrana dřeva má ještě další pravidla, která dobrý stavitel respektuje. Patří k nim i dostatečná ventilace staveb a jejích částí, jakými jsou zejména sklepní prostory, neobydlená podstřeší či samotné střešní pláště. Cílem větrání je odvod nadbytečné vlhkosti a zabránění kondenzaci vodní páry. A to už je také jedna ze zásad správného užívání dřevostavby jejími majiteli. Pravidelnou kontrolu a údržbu okapů, úžlabí a svodnic určitě není třeba připomínat.

Zdroj: Dalibor Houdek, Otakar Koudelka: Srubové domy z kulatin

Vaše komentáře (0)

Hodnocení uživatelů: 5 / 15
Líbil se Vám článek?015