Štípaný dřevěný šindel sluší nejen dřevostavbám

a.janousek | Čtvrtek, 15. březen 2012 |

Dřevěná střešní krytina ze štípaného šindele může někoho odradit zvýšenou hořlavostí a v některých případech i nižší trvanlivostí. To však závisí na tom, jak je šindel kvalitně štípaný a položený, z jaké je dřeviny a jestli je či není dům zastíněný stromy.

Díky dekretům Marie Terezi byl šindel vytlačen z městské zástavby kvůli ochraně obyvatel před požáry. Ty vznikaly pouze díky špatně provedeným komínům, kde bylo běžné zazdívání trámů do jejich těla. Dnes už to normy zakazují a trámy musjí obejít komínové těleso pomocnou konstrukcí. Když se řekne šindel, každý bude vědět, o čem je řeč a jak asi vypadá.

Český šindel

V našich krajích je známý šindel úzkého podlouhlého tvaru, na jednom boku má drážku a na druhém klín, který zapadá do dalšího šindele v řadě. Přední hrana se upravuje sražením na 45° nebo jen zaříznutím do pravého úhlu. Povětšinou jsou vyrobeny z málo trvanlivého smrkového dřeva a impregnují se pro zvýšení životnosti. Podle účelu staveb a úhlu střechy se volí buď jednoduché, nebo dvojité krytí. Šířka je proměnlivá podle vstupního materiálu – od 5 do 17 cm. Nenajdeme je pouze ve skanzenech, ale i na novostavbách nejen v horských oblastech. Dnešní stavebníci se rádi navracejí k tradičním ekologickým materiálům.

Alpský šindel

Oproti českému šindeli nemá alpský šindel boční pero a drážku proti zatékání vody, kvůli tomu se na střeše překrývá třikrát - tím je krytina dokonale těsná. Jeho tělo je o polovinu tenčí než u českého typu a obnažená je jen přední třetina délky. Pro šířku šindelů platí stejné hodnoty jako u českého typu. Podle použití se volí z délek od 25 do 70 cm. Přední hrana je nejčastěji upravená sražením na 45° a zaříznutím do pravého úhlu. Výjimkou není hrana opatřená rádiusem. V německy mluvících zemích má tento šindel dokonce velmi přísnou výrobní normu, takže se na trhu rozhodně nesetkáme s nekvalitním výrobkem. Nemusíme ale pro něj jezdit za hranice – několik firem na našem území se zabývá jeho výrobou. Použít jej můžeme prakticky na všechny šikmé střechy, a to od přístřešku pro auto přes rodinný dům až třeba po sakrální stavby. Pokud se nechceme starat o fasádu domu a obnovovat barvu, můžeme ho obléknout také do šindele. Fasádní se nijak neliší oproti střešnímu a přibíjí se na rošt pouze ve dvou vrstvách.

Technologie výroby

Tradičním ručním i strojním štípáním šindelů nedochází k přerušení vláken dřeva – to by měla za následek nasákavost a krátkou trvanlivost střechy. Poznáte jej podle drobných vlnek na povrchu – není hladký. Podle požadované délky šindele se uřízne z klády špalek s nadmírou 3 cm. Prvně se odštípne kůra včetně takzvané běle, špalek se následně rozčtvrtí a odštípne se vnitřní část kmene zvaná jádro. Ze vzniklého polotovaru se už dlouhým klínem štípou jednotlivé tenké šindele tak, aby byla vlákna kolmo k ploše šindele – to je takzvaný radiální směr letokruhů. Výsledný šindel se tím pádem během své životnosti nijak nekroutí. Vzniklý polotovar se formátuje ručním pořízem, přední hrana se případně upravuje sražením a od cca 1/3 délky se šindel plošně ztenčuje, to kvůli překládání vrstev.

Z jakých dřevin nejčastěji?

Na šindele se v Evropě většinou používá lehce obrobitelný – ne však moc trvanlivý smrk a díky velkému množství pryskyřic sice hůře obrobitelný, avšak velmi trvanlivý modřín. Jako další dřevina se používá cedr všech druhů, který je velmi odolný proti hmyzu i dřevokazným houbám. Dům opatřený šindelovou krytinou dává domu krásný přírodní vzhled.