5
Foto Centrum pasivního domu / Návrh Ing. arch. Adam Rujbr
Aktivní úvaha
o pasivním stavění
P
Pasivní dům, jako jedna z mála kategorií stavební praxe,
je celkem jasně a jednoznačně definován a víme tedy, co
si pod takovým domem či stavbou můžeme představit.
Rovněž můžeme s celkem vysokou mírou přesnosti
predikovat, jak se bude v čase chovat včetně dopadů
finančních.
Často také srovnáváme pasivní dům s domem
„standardním“, aniž však máme tento „standard“
obecně definován.
A často se ptáme a hledáme odpověď na otázku, proč
bychom měli investovat do pasivního domu a kdy se nám
taková investice vrátí. Na otázku, kdy by se nám měla
„vrátit“ investice do nepasivního domu, však odpovědět
neumíme a takovou otázku si vlastně ani neklademe.
Myšlenka pasivního domu není příliš složitá –
minimalizovat spotřebu energie na provoz takového
domu a zajistit kvalitní vnitřní prostředí. Její
jednoduchost a prostota je v dnešní době podezřelá
– vše je přeci tak strašně složité. Na podobném
principu funguje příroda ze své podstaty a my se k jeho
uplatnění, právě prostřednictvím pasivního stavění,
klopotně, často až směšně komplikovaně a složitě
propracováváme. Jak moc jsme se od jednoduchých
a trvale platných principů v minulosti vzdálili, pošetile
se domnívajíce, že energetické a surovinové zdroje jsou
nevyčerpatelné, že jsou tu jen pro nás a že svobodu
můžeme interpretovat bez její nedílné součásti, tedy bez
odpovědnosti a s tím, že si můžeme dělat, co se nám zlíbí.
Přidáme-li k tomu, že uplatnění výše uvedeného
principu, a tedy pasivní dům, nám poskytuje rovněž
výrazně větší míru nezávislosti na vnějších energetických
zdrojích, není třeba přílišného úsilí, abychom došli
k závěru, že příznivci pasivního stavění musí mít
nutně také velice mocné a vlivné odpůrce. Nebo
opravdu existuje všeobecný a společenský zájem na
tom, abychom se chovali odpovědně a posilovali svoji
nezávislost?
V současné době ale už i u nás existuje rostoucí počet
rozumných lidí, kteří si pasivní dům postavili či nechali
postavit a kteří v něm již několik let bydlí. Mohou tedy
poskytnout, jako přímí uživatelé, také přímé informace
a podělit se o zkušenosti.
Škoda, že banky při poskytování hypotéky posuzují
své „klienty“ podle příjmů a nikoli podle provozních
nákladů na bydlení. Pak by totiž, s použitím zdravého
rozumu, neměl být problém poskytnout hned na
počátku vyšší hypotéku na stavbu kvalitnějšího
a hodnotnějšího domu. Stavebníka by to nestálo
o nic více peněz a banka by získala hodnotnější zástavu.
Na dnešní dobu opět zřejmě příliš jednoduchá úvaha.
Ale doufejme, že i tato situace se v dohledné
době změní.
Martin Růžička
úvod