DŘEVO&stavby 4/2017

2017

ProVobis

Jak maj přežít život? Co těm lidem zbyde, aby si

nepřipadali, že jsou odpadem společnosti. I blbej

člověk přece může bejt kvalitním, může bejt příjem-

ným nebo hodným. Společnost musí najít těmhle

lidem náplň života.

Když opustíte představu, že dřevěnej barák musí

bejt vyrobenej z prefabrikovanejch panelů, když

připustíte, že to jde i ručně, tak je to nádherná prá-

ce a přináší vám spoustu radosti. A tady se dostá-

váme k amatérské výstavbě.

Takže budoucnost přirozené architektury ano, ale

myslím, že to bude v mezích klanů, kde dvacet,

pětadvacet lidí bude společně stavět domy, pěs-

tovat vlastní zeleninu, chovat zvířata, budou vzdě-

lávat děti v tom, jak žít jednoduše, štípat dříví, rejt

zahradu a tímhle návratem budou hledat to, co je

zajímavější než velký DPH.

■

Co tedy podle vás architektura

potřebuje?

Potřebuje jednu zásadní věc. Ne, aby nám přiná-

šela permanentní teploučko, to je skvělý pro červy,

který žijou v prdeli. My potřebujeme magii, potře-

bujeme bejt uspokojený nádhernou, divokou před-

stavou o světě, o sobě samých a architektura nás

v tom drží – v zemitejch, jasnejch a zřetelnejch,

pochopitelnejch a uchopitelnejch pocitech. To je

základ architektury a ne něco jako sídliště Červený

Vrch v Praze. Když ho dáte vedle koncentračního

tábora v Dachau, jsou ty stavby skoro k nerozezná-

ní. Jestli tohle je architektura, tak jsme ve svý pod-

statě v prdeli. Vždyt takovýmu bydlení se urputně

brání i zvířata ve velkochovech, proto je tak špat-

ný maso. Možná, že to správný hledám neurvale

a bezohledně, ale mně sou představy o korektnosti

částečně k smíchu a částečně k blití.

Když si vzpomenu na to, v jakým světě sem žil jako

dítě a jakej svět je teď, v kolika věcech je diamet-

rálně jinej, tak se musím vracet k architektuře. Pro-

tože jestli máme reálnou, užitečnou kotvu v životě,

tak se jmenuje architektura a tou sou naše stavby.

A nemůže existovat spokojená civilizace bez bá-

ječný architektury, prostě ty věci se nedají zaho-

dit, nedají se odmítnout. Je to hluboko v nás, tam,

kde si uchováváme vědomí o sobě samejch, což

je taková malá dutina v mozku. A ne náhodou je to

jeskyňka, ne náhodou je to trojrozměrnej prostor.

Naše představy o světě, přestože třeba neumíme

matiku a aniž si to uvědomujeme, jsou vícerozměr-

ný. To jen škola používá ten blbej, zploštělej sys-

tém, kterej lidi od týhle skutečnosti odvádí.

■

Ve své knize zmiňujete, že civilizace je

čím dál víc plebejská, že svět přestal být

estetickým divadlem...

Doba, ve který žijem, je přechodným stavem mezi

tím, kdy architekturu utrápili, a začátkem tý nový.

My sme ti, co dělaj novou architekturu bez ohledu

na něco tak přiblblýho, co hlásal Corbusier („ar-

chitekt“, který ovlivnil vývoj moderní architektury,

pozn. redakce), kterej je mi z duše protivnej, ne-

dovzdělanej demagog, kterej architekturu pohřbil.

Pro normální lidi je architetura vším, jen ne fungu-

jícím mechanismem. Funguje světlo, funguje to-

pení, ale ne architektura. Architektura je metafyzi-

ka, úžasná, divoká vášeň a láska k věcem, ale ne

pro jejich praktický využívání, ale pro oheň pocitů

a síly, kterou lidem dává. Architektura to sou váš-

nivý tóny života. Je to o tom, co dělá kostel koste-

lem, jídelnu jídelnou, domov domovem. A tohle se

vynořuje z přírody. My žijeme v přírodě, na přírodu

jsme zvyklí. Jsme takzvaně naturofilní, protože ti, co

přírodu neměli rádi, umřeli na smutek.

Přírodu musíme brát takovou, jaká je. Ne jako to dě-

lala secese, že vzala jen krásný kvítka a udělal se

ornament. To podstatný v přírodě je daný v hloubce

systému, v tom, že příroda do sebe dokáže pohltit

nahodilost a struktura přináší užitek, jaký přinášet

má. Žádný semínko, ze kterýho roste strom, se totiž

nezabejvá do detailu tím, kde kterej list bude umís-

těnej. A to je přesně to, co v našich plánech nedě-

láme. Zkuste třeba říct statikovi, ať to udělá od oka,

odhadem a až to bude hotový, že si uděláme zkouš-

ku, jak je to pevný. To se zhrozí, že ho zavřou. A je to

škoda, protože tudy vede cesta k jiný architektuře.

K takový, která má jako prvotní cíl stavbu, která se

bude líbit. A má se líbit od úplnýho začátku. Když

budeme mít kliku, podaří se nám vyvořit něco, co

bude lidem skutečně blízký. Jestli to neumíme, tak

se do toho nemáme plést.

■

Svět, kterej

se dostal

tak daleko,

že si člověk

nemůže dělat

prdel, z čeho

chce, to nejni

můj svět.

Transbordér

v Chrastavě

Foto Vojta Pešek