Gabriela a Vojtěch Juřenčákovi: Modulární dům je jako nové auto

Loni jsme vás navštívili doma i ve výrobě a váš příběh čtenářům představili. Přesto stojí za to ho připomenout. Kde jste se potkali a jak se stalo, že dnes společně vedete firmu a stavíte dřevostavby?

Gabriela: Potkali jsme se asi v roce 2017 v jiné firmě, kde jsem byla zaměstnaná jako stavbyvedoucí a projektantka. Vojta tam jednoho dne přišel jako obchodník spolupracující firmy, rozrazil dveře a v podstatě řekl: „Tak tady mě máte a pojďme spolu dělat byznys.“ Musím přiznat, že se mi na první dobrou nelíbil, připadal mi až moc suverénní a až moc jistý sám sebou. (smích) Jenže jsme spolu museli pracovně fungovat, jezdili jsme na služební cesty a postupně zjišťovali, že první dojem může klamat.

Od společných služebních cest je ale ještě kus cesty ke společné firmě. Jak vznikl Eko modular?

Původně jsme ho zakládali ještě v tehdejší firmě společně s jejím majitelem, takže jsme byli tři společníci. Firma, ve které jsme pracovali, se zabývala panelovou výstavbou, zatímco Eko modular vznikl jako úplně nová společnost zaměřená výhradně na modulární stavby. Hodně jsme se inspirovali v zahraničí a chtěli jsme se vydat právě tímto směrem.

Později už původní spolupráce přestala fungovat tak, jak jsme si my mladí snílci představovali a potřebovali. My jsme se chtěli dál rozvíjet a expandovat, a tak jsme se s Vojtou, tehdy ještě kamarádem, rozhodli odejít a začít na novém místě sami dva.

Co vás na modulární výstavbě zaujalo natolik, že jste si řekli: tohle je náš směr?

Gabriela: Pro mě byla důležitá zkušenost stavbyvedoucí. Měla jsem na starosti třeba deset nebo dvanáct staveb zároveň, takže pořád cestujete, jste v autě a nikde nejste dostatečně dlouho. A když na stavbě nejste, nemáte úplně pod kontrolou, jestli se všechno dělá přesně tak, jak si představujete. Hodně mě proto zaujal směr, kterým se vydaly severské státy.

Kvůli nedostatku pracovní síly začaly stavební proces přesouvat do výrobních hal, kde je mnohem lépe kontrolovatelný. Když jsem proti tomu viděla chaos na stavbách, připadala mi modulární výstavba čistá, kontrolovaná, skoro až strojová. Několik menších projektů jsme si vyzkoušeli a ukázalo se, že je to cesta, která nám vyhovuje.

Pojďme tedy čtenářům, kteří modulární výstavbu ještě tolik neznají, přiblížit její hlavní výhody – a samozřejmě také nevýhody. V čem jsou její největší specifika?

Jednou z hlavních výhod je vysoká míra prefabrikace, která se blíží až 90 procentům. Výrobu tak prakticky neovlivňuje počasí, což je u dřevostaveb důležité zejména kvůli vlhkosti. Zároveň je možné ve výrobní hale mnohem lépe kontrolovat detaily, například správné provedení parozábrany a vzduchotěsné obálky.

Druhou velkou výhodou je rychlost. Od podpisu smlouvy máme zhruba šest měsíců na to, aby klient dostal hotový dům, přičemž samotný proces výroby trvá přibližně tři a půl měsíce. Když pak moduly přivezeme na pozemek, podle velikosti a rozsahu dokončovacích prací se může člověk stěhovat prakticky hned nebo třeba do týdne.

K modularitě patří také možnost dům přemístit nebo postupně rozšiřovat. Jak často toho klienti skutečně využívají?

Přemístění se týká především jednomodulových staveb, u větších sestav už se s ním příliš nepočítá. Mnohem častější je postupné rozšiřování domu, které děláme přibližně u pěti staveb ročně. Klienti třeba začínají jako pár nebo mají v určitou chvíli omezený rozpočet, takže už při první stavbě připravíme možnost budoucího rozšíření. Když se později rodina rozroste, přivezeme další modul a jeho montáž může proběhnout během jediného dne. Nemusíte kvůli přístavbě několik měsíců bydlet na staveništi.

A co je naopak nevýhodou?

Pro některé klienty paradoxně právě to, co souvisí s rychlostí celého procesu. My to často přirovnáváme k tomu, když si jdete do autosalonu objednat auto. Už při podpisu smlouvy potřebujeme mít specifikované prakticky všechno – nejen pozice zásuvek nebo světel, jak je u dřevostaveb běžné, ale také dveře, podlahy, dlažby, barvu fasády nebo oken.

Pro člověka, který je zvyklý na klasický průběh stavby, kdy se řada těchto věcí rozhoduje postupně, to může být docela velký tlak. My ale nemáme prostor nechávat tato rozhodnutí na později. Dveře, okna nebo některé dlažby mají dodací lhůty šest až osm týdnů a bez včasného objednání bychom nedokázali dodržet termín. Já jsem si teď objednala nové auto a budu na něj čekat jedenáct měsíců – tedy déle než náš klient na dům.

Na druhou stranu díky tomu můžeme přivézt dům opravdu kompletně dokončený, včetně kuchyňské linky nebo nábytku. Na místě se moduly spojí, dům se připojí na sítě a může se bydlet. Zažili jsme i případ, kdy jsme dům ráno přivezli a večer se do něj rodina stěhovala.

Existují pozemky, na které modulární dům vůbec nedokážete dostat?

Ano, a to je další omezení. Potřebujeme těžkou techniku jak pro dopravu, tak pro samotnou montáž, takže ještě před zahájením celého procesu děláme obhlídku pozemku. Největší modul, který jsme schopni vyrobit, má 4,5 × 13 metrů a takový kolos musíte na místo nějak dopravit.

Překážkou může být příliš úzká silnice, svah nebo třeba vzrostlé stromy, které nelze pokácet. Každé místo je jiné a zhruba jednoho klienta z deseti musíme právě kvůli dostupnosti pozemku odmítnout.

U zrodu modulární výstavby u nás jste stáli před lety a sami v modulárním domě bydlíte. Co se za tu dobu změnilo?

Za těch osm let je ten vývoj obrovský. Začínali jsme hlavně jednomodulovými řešeními nebo menšími domy, ale těm se dnes už téměř nevěnujeme. Trh se mezitím rozrostl, přibyly další firmy a my si hodně hlídáme kvalitu, což samozřejmě souvisí i s cenou. Proto jsme se postupně vyprofilovali spíš směrem ke složitějším řešením. Dnes stavíme velké rodinné domy o 200 nebo 250 metrech čtverečních, vily nebo administrativní budovy.

I náš areál pojímáme jako takový showroom pod širým nebem, na kterém chceme ukázat, co všechno modulární výstavba umožňuje. Hodně se změnily také technologie. Když jsme začínali, rekuperace se v modulární výstavbě prakticky nepoužívala. Nebyl ani systém, jak mezi jednotlivými moduly propojit vzduchotechniku a přitom je mít už z výroby dokončené zevnitř.

Společně s firmou, která pro nás rekuperace dělá, jsme si proto museli najít vlastní řešení. Stejně tak jsme tehdy neřešili fotovoltaiku, tepelná čerpadla nebo bateriová úložiště. U prvních domů jsme končili třeba klimatizací a podlahovým topením, dnes už jsou možnosti úplně jinde.

obr.: Sídlo společnosti Eko modular spojuje výrobní areál s bydlením Gabriely a Vojtěcha. Foto: BoyPlayNice

Promítla se tahle zkušenost i do vašeho vlastního bydlení?

Gabriela: Určitě. V původním malém dvojmodulu, ve kterém jsme tady ve výrobním areálu bydleli před současným domem, jsme rekuperaci neměli a já jsem tím hodně trpěla. Dřevostavby jsou těsné a v zimě nemůžete pořád větrat. Právě proto jsem toužila po tom, abychom rekuperace začali dávat i do našich domů.

Souvisí to s tématem zdravého bydlení a udržitelnosti, kterému se hodně věnuji. Postupně jsme je začali používat a dnes už domy bez rekuperace z výroby vůbec nepouštíme. Co se týče vzduchu, jsem šťastná jako blecha. (smích)

A kdybyste ten dům stavěli dnes, opravdu byste na něm nic nezměnili?

Asi jedinou věc – osvětlení. Máme klasická stropní světla, ale chybí nám nepřímé a náladové osvětlení a není dobře řešená ani teplota světla, která může večer ovlivňovat cirkadiánní rytmus. Dům vznikal velmi rychle – začali jsme koncem května a v listopadu jsme se stěhovali – a právě na osvětlení jsme tehdy nedali dostatečný důraz. Dnes nás to trochu dohání.

Když k vám dnes přijdou klienti, představu modulárního domu už zřejmě přijali. S jakými obavami nebo předsudky se ale pořád setkáváte nejčastěji?

Hodně se to změnilo. Před sedmi nebo osmi lety se lidé nejčastěji ptali na škůdce a hlodavce, měli obavy z požáru nebo z toho, jestli dům neodnese vítr. A často řešili také to, jestli na něj vůbec dostanou hypotéku. To byly asi tři nejčastější okruhy otázek. My se ale osvětě věnujeme poměrně intenzivně, máme vlastní podcast, takže dnes už k nám lidé přicházejí mnohem informovanější.

Spoustu těch původních mýtů se podařilo odbourat. Jedna představa ale zůstává: že dřevostavba musí být levná. Lidé k nám někdy přicházejí právě s očekáváním levnějšího řešení. Přitom podle našich statistik je hlavním důvodem, proč chtějí stavět modulárně, něco jiného – rychlost. Takže jeden předpoklad jim vyvrátíme a druhý potvrdíme.

Proč tedy kvalitní modulární dřevostavba není levnější než zděný dům?

Vojtěch: Vždycky se klientů nejdřív snažím zeptat, proč si vlastně myslí, že by levnější být měla. Je to podobné jako s větou „cihla je cihla“. Na tu odpovídám: „Dřevo je dřevo, pes je pes a jogurt je jogurt.“ (smích) Samo o sobě to přece není žádný argument.

Pokud firma řádně zaměstnává lidi, používá kvalitní materiály a garantuje správné provedení technických detailů, není důvod, proč by kvalitně postavená dřevostavba měla být levná. Stejně kvalitně může být postavený zděný dům i dřevostavba. My cenu mezi výhody dřevostaveb vůbec neřadíme. Trojúhelník rychlé, kvalitní a levné nefunguje.

Můžete mít něco levného a rychlého nebo rychlého a kvalitního, ale nemůže to být zároveň levné, rychlé a kvalitní. Máme na to jednu historku. Dopravu nám zajišťuje brněnská firma specializovaná na nadrozměrné náklady a jeden z jejich lidí nám jednou říkal: „Vojto, teď jsme od vás vezli modul 4 × 13 metrů a měl 11 tun. Pak jsme vezli pro jinou firmu stejně velký a ten měl jen 6,5 tuny. Tak mi řekni, v čem je rozdíl, proč vy to máte tak těžké?“ Když tam chcete dát všechny ty materiály, prostě to nějakou hmotnost má.

My na kvalitu opravdu cílíme a nechceme se za to stydět. Nezakládali jsme firmu na pět let s tím, že ji pak zavřeme a otevřeme jinou. Máme v ní svoje jméno i obličeje a chceme tu práci dlouhodobě dělat poctivě a kvalitně. A s tím samozřejmě souvisí i cena.

Zmínili jste, že už máte poměrně dobře vyprofilované, kdo je vaším typickým zákazníkem. Kdo tedy dnes nejčastěji přichází do Eko modularu?

Vojtěch: Jedna skupina jsou lidé, pro které byla služba typu Rohlík podobně přelomová jako kdysi internet nebo Facebook. Zvykli si na to, že si kvalitní službu mohou objednat a někdo vyřeší celý proces za ně. U nás jsou to často lékaři, právníci nebo podnikatelé ve věku kolem čtyřiceti až padesáti let. Nemají čas běhat po stavbě, řešit stavební dozor a všechno kontrolovat. Chtějí mít jednoho styčného člověka, kterému svěří celý proces.

Druhou skupinou, se kterou jsme na začátku vůbec nepočítali, jsou lidé nad šedesát let. Zůstali sami ve velkém domě, který prodají a pořídí si menší dům, třeba někde na venkově. Často moc dobře vědí, co stavba obnáší, a už nikdy znovu klasicky stavět nechtějí. Třetí skupinou jsou mladé, zpravidla čtyřčlenné rodiny. Mají vztah k českým výrobkům a k přírodě, zajímá je ekologie a zdravé bydlení – například kvalita vzduchu nebo to, jaké materiály mají v interiéru.

Gabriela: Máme ještě jednu zajímavou podkategorii: ženy samoživitelky nebo po rozvodu. Často mají děti a po prodeji předchozí nemovitosti i nějaké finance, ale nechtějí nebo nedokážou samy klasický stavební proces koordinovat – nechat si postavit hrubou stavbu a potom postupně řešit jednotlivé profese a dodavatele. Pro ně je důležité, že celý proces zastřešíme na jednom místě.

Co když za vámi přijde člověk, který má na pozemku starší stavbu, chce ji nahradit modulárním domem, ale neví, jestli bude možné využít stávající základy?

Nejprve je třeba udělat obhlídku pozemku a místa, případně i stávající nemovitosti. Podle jejího stavu se může přizvat statik a posoudit, jestli je zamýšlené řešení vůbec reálné. U základů lze například udělat sondy a zjistit jejich stav. Dřevostavba je lehká, takže často stávající základy vyhoví nebo je možné je upravit či vyztužit, ale tohle je opravdu individuální.

Když přijde poptávka, klienty nejprve směřujeme na naše podcasty a k nám do firmy. Tady si mohou prohlédnout výrobu a absolvovat schůzku. Chtějí-li pokračovat, následuje obhlídka pozemku, při které se mimo jiné ověří, zda je dostupný pro těžkou techniku. Potom je potřeba geodetické zaměření pozemku – výškopis a polohopis – případně zaměření stávající stavby. Teprve na tomto základě může projektant nebo architekt začít navrhovat konkrétní řešení.

V jakém okamžiku se klient dozví, kolik ho dům bude stát?

U nás už ve fázi studie. To považujeme za velkou výhodu, protože řada lidí přichází s pevně stanoveným rozpočtem. Když někdo řekne, že má pět milionů a víc ne, návrh tomu od začátku přizpůsobujeme. Spolu se studií tedy vzniká cenová nabídka. Pokud klientovi navržené řešení i cena vyhovují, pokračuje se podle konkrétní situace projektem pro stavební povolení, případně demolicí a dalšími potřebnými procesy. A teprve následně se podepisuje smlouva a dům jde do výroby.

O modularitě už jsme mluvili, pojďme tedy k první části vašeho názvu. Hodně se věnujete ekologii a zdravému vnitřnímu prostředí. Proč na ně kladete takový důraz?

Gabriela: Je to něco, čím sama žiju. Zajímám se o recyklaci, o materiály, které používáme v interiéru, o zdravý vzduch, světlo nebo umělé osvětlení. Přijde mi zvláštní, že hodně řešíme, co jíme, jestli se hýbeme nebo třeba work-life balance, ale mnohem méně přemýšlíme o prostředí, ve kterém trávíme třeba 80 % svého času. Přitom nás i to významně ovlivňuje a dnes už jsou potvrzené souvislosti s řadou onemocnění.

Zmiňuje se například nárůst Alzheimerovy choroby, mezi jejíž prokázané vlivy může patřit i prostředí v budovách nebo nedostatek čerstvého vzduchu. Právě proto se snažíme toto téma přenášet i do domů, které stavíme. Nemůžeme ovlivnit všechno, co si klient později do domu pořídí, ale můžeme mu dát dobrý základ – dostatek přirozeného světla a čerstvého vzduchu.

Pokud to jde, snažíme se také přiznávat dřevo v interiéru, třeba ve formě průvlaků, a nabízíme dřevěné podlahy. Některé věci už jsme přestali nabízet, například jsme od letošního roku úplně vyřadili vinylové podlahy. Nechceme dodávat něco, co bychom sami doma mít nechtěli.

Proč jako argument pro zdravější vnitřní prostředí uvádíte i difuzně uzavřenou konstrukci?

Gabriela: Konstrukční materiály obsahují i látky, které v interiéru dýchat nechcete, a právě parozábrana konstrukci směrem do interiéru uzavírá. Vnitřní povrchy máme ze sádrovláknitých desek a celé řešení doplňujeme rekuperací, aby byl uvnitř neustále čerstvý vzduch. Nemůžeme totiž ovlivnit například později pořízený nábytek, který může být zdrojem VOC látek. Dřevostavba je velmi těsná, takže tyto látky potřebujete z interiéru nějak odvádět. Pokud nemůžeme ovlivnit, zda klient pravidelně větrá okny, je pro mě rekuperace alfou i omegou.

Na druhou stranu tedy používáte například polystyren, což zrovna ekologický materiál není. Kde leží hranice mezi vaším ideálem a tím, co je reálně možné zákazníkům nabídnout?

Gabriela: To je pravda. Kdybychom chtěli jít úplně do důsledku a používat třeba konopné izolace, hliněné omítky a další podobné materiály, dostali bychom se cenově někam, kde bychom absolutně nebyli konkurenceschopní.

Modulární dřevostavby samy tvoří jen malou část trhu, a kdybychom v rámci nich chtěli dělat pouze maximálně kvalitní a zároveň maximálně ekologický produkt, asi bychom za tři měsíce zavírali. Snažíme se tedy řešit věci, které řešit můžeme. U některých dalších už podle mě musí přijít systémová změna v celém stavebnictví – například větší zohledňování uhlíkové stopy materiálů a celé budovy. Pak tím směrem půjde celý trh. Dnes si ale nemůžeme dovolit být v tomto úplně stoprocentní.

Zmínili jste, že v souvislosti s ekologií jste z něčeho zklamaní. Z čeho?

Vojtěch: Děláme poměrně hodně nezávislých výzkumů, i na vzorku kolem tisícovky respondentů, a ekologie se nedostala ani mezi pět hlavních důvodů, proč lidé chtějí dřevostavbu. A to je smutné. Původně jsme si mysleli, že nám z průzkumů vyjde, že máme být „zelenější než zelení“ a postavit na ekologii i marketing. Jenže bychom tvrdě narazili.

Gabriela: Určitý posun ale vidíme. Třeba před 4 nebo 5 lety jsme dřevěnou podlahu realizovali možná jednou za rok, dnes ji chce víc klientů. Jen je ten vývoj velmi pomalý. Musím si dávat pozor, abych se před nimi příliš nerozvášnila. Pro některé lidi už může být – vedle toho, co jedí, jak se hýbou nebo co nosí – řešit ještě vzduch doma a materiál podlahy spíš obtěžující. My jim možnost a informace nabízíme, ale nenutíme je.

Na které z vašich současných projektů jste nejvíc pyšní?

Určitě na naše firemní sídlo. Je to takové naše dítě, rádi se jím chlubíme a provádíme tady klienty. Mělo poměrně velký ohlas i v zahraničních médiích. Máme ale i jiné, méně prezentované projekty. Kousek od Přerova jsme na jednom pozemku postavili tři stavby: rodinný dům pro sedmičlennou rodinu, dům pro hosty a saunový dům. Je to prémiový rezidenční projekt a zároveň hodně náročná stavba. Loni jsme zkolaudovali a předali soukromé zubní ordinace v Hustopečích u Brna a do konce roku bychom měli v Brně předávat také dětskou skupinu pro 48 dětí pro Masarykovu univerzitu.

obr.: V loňském roce Eko modular realizoval například soukromé zubní ordinace v Hustopečích u Brna.

Novinkou ve vašem areálu je také výminek. Co vás přivedlo právě k němu?

Využili jsme nové možnosti postavit na parcele stávajícího rodinného domu výminek do 80 m². Pozemků je dnes zoufale málo a řada lidí chce například přenechat svůj velký dům dětem a na stejném pozemku si postavit něco menšího.

Už máme na výminky řadu objednávek, takže jsme jeden postavili také tady u nás v areálu. Slouží zároveň jako zkušební dům v prémiovějším standardu. Má rekuperaci, klimatizaci, žaluzie a technologie, které běžně používáme. Klienti si ho mohou pronajmout na víkend a všechno si vyzkoušet. Je to 3 + kk se dvěma pokoji, takže se tam pohodlně vyspí čtyři lidé.

Kam byste se chtěli posunout dál? Lákají vás třeba vícepodlažní budovy?

Určitě, další výzvou je pro nás bytová výstavba a vlastní developerské projekty. Teď si dáváme trochu pauzu, protože nejde stíhat všechno, ale je to další krok, který bychom chtěli v horizontu zhruba dvou let zrealizovat. Buď najdeme dobrého investora, pro kterého bude bytová modulární výstavba zajímavou cestou, nebo zase něco vymyslíme sami.

V čem máme u dřevostaveb podle vás ještě rezervy oproti zahraničí?

Jednoznačně ve veřejných budovách. Byli jsme teď pracovně ve Finsku a tam jsou mnohem dál. U nás se dřeva pořád hodně bojíme a máme pocit, že patří především do rodinných domů, případně připustíme nějaký bytový dům.

Ve Švédsku, Finsku nebo Estonsku je situace úplně jiná. Právě veřejné budovy by měly lidem ukazovat, co všechno je ze dřeva možné postavit. Vývoj musí jít přirozeně tímto směrem, nemůžeme donekonečna těžit lomy, písek a kámen a vyrábět nové materiály.

Co podle vás rozvoj dřevostaveb v Česku nejvíc brzdí?

Gabriela: Mentalita. Pořád je tu zakořeněný názor „cihla je cihla“ a představa, že pokud má být dům postavený poctivě, musí být z betonu nebo zděný a vydržet desítky generací. Souvisí to i s minulostí, kdy byli lidé zvyklí dělat si spoustu věcí svépomocí. Možná tomu pomůže generační obměna.

Vojtěch: Zkušenost z velkých jednání a developerského prostředí je ještě trochu jiná. Velkých projektů se u nás pořád postavilo tak málo, že investorům a fondům chybějí přesná čísla a rozpočty. Nepotřebují, aby dřevostavba byla levnější, ale dostat se alespoň na stejnou cenovou hladinu. Jenže je málo jak těchto projektů, tak zkušených projektantů a firem, takže jsou dnes ceny vyšší.

Myslím, že trh potřebuje ještě uzrát a pomohlo by, kdyby do něj vstoupil veřejný sektor. Zároveň nikdo netvrdí, že by se mělo všechno stavět ze dřeva. Jsou stavby a místa, kde tato technologie vhodná není. Velký potenciál proto vidím také v hybridní výstavbě, tedy v kombinaci dřeva, betonu a oceli.

Ta se dnes skloňuje čím dál častěji. Co brání jejímu většímu rozšíření?

Problém je mimo jiné ve spolupráci firem. U některých obrovských projektů, které jsme měli možnost vidět ve Finsku, by se pro realizaci musely spojit třeba tři nebo čtyři dřevostavbařské společnosti. Jenže každá používá jiný software, jinak funguje a má jinou výrobní dokumentaci. Musíte tedy vytvořit tým z firem, které spolu běžně nejsou nijak propojené. A do toho se nikomu příliš nechce.

Co byste na závěr popřáli českému dřevostavitelství?

Gabriela: Přála bych nám všem, aby podíl dřevostaveb dál rostl. Nejde jen o nás, jsme součástí celého oboru. A hlavně bych si přála, aby dřevostavba přestala být vnímána jen jako nějaká alternativa ke zděnému domu. Aby si člověk řekl: „Chci dřevostavbu, protože pro můj rodinný dům lepší varianta neexistuje.“

Vojtěch: Gabriela mi vzala slova. I já si přeju právě změnu mindsetu. Několikrát do roka se nám stane, že mladí dřevostavbu chtějí, ale rodiče nebo prarodiče jim na dům finančně přispívají a řeknou: „Dáme vám na něj dva miliony, ale jedině když bude zděný.“ Nakonec se kvůli tomu některé projekty, které už byly nakreslené, nerealizovaly. Přál bych si proto, aby dřevostavba nebyla alternativou, ale první volbou. Kolem nás jsou země, kde je to přirozené, a právě tam bychom se měli dostat i my.