Architektonická dřevostavba navržená psychologem bydlení

Redakce | Kategorie: Návštěvy dřevostaveb | 04.03.2026

Příběh tohoto domu začal v ovocném sadu. Na pozemku, který dceři věnovali rodiče, vyrostla přízemní stavba, jež mistrně balancuje na hraně soukromí a pospolitosti. Architekt Patrik Zamazal vsadil na asertivní koncept postavený na respektu k sobě i k druhým. Zatímco k příjezdové cestě se dům díky plechové fasádě tváří uzavřeně, směrem k zahradě rodičů se otevírá jako náruč.

Respekt k soukromí, otevřenost k rodině

Pověstná „branka v plotě“ zde není jen symbolem, ale žitou realitou. „Branku využíváme každý den několikrát, vytvořili jsme k ní i příjemnou cestu z obou směrů. Rádi se potkáváme a trávíme spolu čas nejen v létě,“ popisují majitelé. Děti se tudy vrací ze školy přes babiččinu kuchyni a dospělí vyráží k rodičům na dopolední kávu. Společné grilování nebo osvěžení v biotopu dokazují, že moderní bydlení nemusí znamenat izolaci. „Branku máme rádi, opticky prostor odděluje a každý máme své soukromí, ale navštěvujeme se neustále. Podobnou branku měli moji rodiče k domu babičky a dědy, a tak v této tradici jen pokračujeme,“ dodává paní domu s úsměvem.

Plynulé pokračování: Interiér přebírá logiku exteriéru – světlo, zeleň i otevřenost zůstávají hlavními tématy. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Návaznosti: Hlavní obytný prostor se přes terasu otevírá směrem k zahradě a koupacímu biotopu. Dřevo, voda a světlo tu vytvářejí vyvážené prostředí pro každodenní život i odpočinek.
Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Prostor, který dává smysl: Kuchyně, jídelna i obytný prostor tvoří jeden celek, ve kterém má všechno své přirozené místo. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Kovová slupka i hřejivé srdce

Při chůzi kolem domu se jeho charakter proměňuje přímo před očima – industriální tvář šedého vlnitého plechu se v jednom okamžiku láme a odkrývá přívětivější já domu. Jakmile vstoupíte do vnitřního atria, nálada se změní. Pocit bezpečí pod odolnou „ochrannou slupkou“ vystřídá hřejivá měkkost neošetřeného modřínu. Ten přirozeně zraje a obyvatelé si tuto proměnu materiálu nemohou vynachválit: „Věděli jsme, co nás čeká, a těšili se na to. Když je vlhko a prší, je dům téměř černý, v létě zase stříbrný. Je až neuvěřitelné, jakou proměnou fasáda prošla.“

Tvář, která zraje: Zatímco vnější kovový krunýř nekompromisně chrání soukromí, uvnitř atria vládne hřejivý modřín. Na fotografiích je krásně vidět proces přirozené patinace – dřevo pod střechou si drží medový odstín, zatímco plochy vystavené dešti získávají ušlechtilou stříbrnošedou barvu. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Funkční grafika: Detail perforovaného plechu nad okny není jen výtvarným prvkem. Slouží jako sofistikované stínění, ochrana před deštěm a v létě také jako nenápadná, ale účinná bariéra proti hmyzu, která nebrání proudění vzduchu. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Život kolem vody a stolu

Srdcem domu je velkorysý prostor s jídelnou, který plynule přechází v rozlehlou terasu. Majitelé i po letech oceňují především vzdušnost a nekompromisní propojení s venkovním světem. „Můj dojem, který mám dodnes, když se domů vracíme po delší době, je vzdušný, velký a nekomplikovaný prostor. A hlavně to světlo zvenčí, které je naprosto nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným domem,“ líčí své pocity majitelka. Pod zastřešenou částí terasy našel své místo dlouhý dřevěný stůl – středobod tohoto malého vesmíru s výhledem na koupací biotop. Ten spolu se zelenou střechou zajišťuje, že i v horkých dnech zůstává terasa svěží oázou. Rozdíl oproti zděnému bydlení vnímají majitelé domu především v tepelném komfortu. Samotný fakt, že žijí v dřevostavbě, už v každodenním shonu nevnímají.

Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

U jednoho stolu: Venkovní zastřešená terasa s masivním stolem je plynulým pokračováním obývacího pokoje. Je to místo pro setkávání generací, chráněné před sluncem, ale otevřené výhledům na vodní hladinu biotopu. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Slovo architekta

Navrhovat dům u Rozkoše znamenalo hledat rovnováhu. Předpovídání budoucnosti je disciplína nesmírně obtížná, přesto se o ni v ateliéru při každém návrhu pokoušíme. Neustále analyzujeme, kudy se ubírá moderní životní styl, a snažíme se domům dávat flexibilitu, nikoliv však univerzálnost za každou cenu. Univerzální řešení totiž většinou fungují pro všechno, ale pro nic perfektně.

Raději si při skicování klademe otázky typu: „Co se s domem stane, když se potřeby rodiny za deset let změní?“ Právě dobudování dalšího objektu k již stávajícímu bydlení se pro nás stává trendem, se kterým se setkáváme stále častěji. Samostatně stojící ateliér na zahradě umožňuje rodině další stupeň variability a svobody na vlastním pozemku, což je řešení, které je nasnadě i u dalších našich projektů.

U domu u Rozkoše do sebe vše harmonicky zapadalo. Někdy je výzvou komplikovaný terén, jindy naopak nudný pozemek. Tady se však potkal duch místa s osvíceným přístupem klientů a vznikla spolupráce, která byla v mnoha ohledech výjimečná. Moc si vážím toho, že se na nás majitelé po deseti letech opět obrátili. Je to pro nás největší potvrzení, že naše vize domu jako živého organismu funguje a že dům dokáže být kreativním průvodcem životní evolucí svých obyvatel.

Patrik Zamazal
MOLO architekti

Architektura jako hra bez konce

To, co je na tomto projektu výjimečné, je jeho schopnost reagovat na život. Dnes, deset let od první skici, dům dál roste. Z dětských pokojů se stávají útočiště pro dospívající a v zahradě vzniká samostatný víceúčelový ateliér. Majitelé vnímají architekta Patrika Zamazala jako „psychologa bydlení“, který dokázal jejich potřeby přetavit v prostor, kde by ani po dekádě nic neměnili. Velký podíl na výsledku měla i realizační firma Vojtěcha Vychytila. „Díky nim stavba probíhala harmonicky a bez komplikací. Vyřešili a vymysleli spolu s Patrikem spoustu zajímavých detailů,“ uzavírají majitelé. Je to důkaz, že když se spojí vize klienta, empatie architekta a zkušenost řemeslníka, vznikne domov, který své obyvatele neomezuje, ale provází je životem.

Projekt v pohybu: Půdorys ve tvaru písmene L vytváří chráněné zázemí, které se postupně rozšiřuje. Právě zde vznikají návrhy pro nové etapy života rodiny, včetně budoucího ateliéru v zahradě. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Bez hranic: Dokonale zapuštěné prosklení a návaznost podlah vytvářejí téměř neviditelný přechod mezi interiérem a exteriérem. Dům se směrem k terase neotevírá efektně, ale samozřejmě – jako by hranice mezi uvnitř a venku nikdy neexistovala. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Rámování krajiny: Každé okno v domě funguje jako živý obraz. Výhled na věž kostela a střechy vesnice propojuje moderní interiér s historií místa. Foto: LUKÁŠ ŽENTEL

Tato dřevostavba soutěží v anketě DŘEVOSTAVBA ROKU 2026

Pomozte nám zvolit nejhezčí dřevostavby! Tato architektonická dřevostavba se uchází o váš hlas v anketě Dřevostavba roku 2026 pod názvem "Architektura v neustálé evoluci". Zaregistrujte se na našem webu, pošlete hlas a získejte atraktivní ceny...Hlasování v tomto kole probíhá do 30. 3. 2026