Ing. Martina Kozelková (* 1974)
- 2000 VŠE Praha
- 2016 VŠTE České Budějovice
- Od roku 2000 se zabývá pasivními domy, zejména dřevostavbami
- Od r. 2009 zakladatelka a majitelka firmy ORIGIS s.r.o.
Původně jste vystudovala ekonomii. Jak jste se dostala ke stavebnictví?
Vlastně úplnou náhodou. Už na gymnáziu jsem věděla, že jednou chci podnikat, že nemůžu být něčí zaměstnanec, ale vůbec jsem netušila v čem. Ke stavebnictví mě přivedla až stavba vlastního domu. Já totiž, když něco dělám, tak tomu potřebuju rozumět. Nikdy jsem nebyla člověk, který by se něco naučil nazpaměť, spíš si věci odvozuju a hledám souvislosti.
Takže když jsem plánovala stavět, začala jsem kupovat odborné časopisy, jezdit na veletrhy, poslouchat přednášky a zjišťovat si informace – tehdy se toho na internetu ještě moc najít nedalo. Na začátku vůbec nebyl plán, že bych chtěla stavět dřevostavby nebo podnikat ve stavebnictví. Chtěla jsem si prostě postavit kvalitní dům a potřebovala jsem pochopit, jak funguje.
Strašně mě nadchla třeba stavební fyzika a počítání tepelných ztrát. V ekonomii často analyzujete a odhadujete, ale nikdy nevíte úplně jistě. Najednou jsem objevila obor, kde se dá spousta věcí spočítat a odvodit. Mám čísla ráda, vždycky říkám: pět je víc než tři a o tom se nediskutuje.
Co vás vedlo k tomu, že jste nakonec nezůstala jen u samostudia?
Čím víc jsem do stavebnictví pronikala, tím víc mě bavilo. Dlouho jsem však cítila hendikep, že nemám vysokou školu stavební, ale ekonomickou. Nakonec jsem si tedy doplnila i technické vzdělání na VŠTE v Českých Budějovicích a seděla tam mezi lidmi, kteří už stavební vzdělání měli, kdežto já jsem si oproti nim musela spoustu věcí sama dohledávat.
Pamatuju si jak mě třeba nadchlo, když jsem objevila h-x diagram. Najednou jsem na jednom místě měla teplotu, vlhkost, rosný bod a všechny souvislosti, které jsem si do té doby pracně skládala sama. Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje, jinak bych ho dávno používala. Přišel mi prostě úžasný.
Vraťme se tedy k vašemu domu. Jak se rodil?
Pozemek jsme koupili v roce 2001. Chtěla jsem na něm postavit dům, který bude fungovat. V zimě mám doma ráda teplo a nechtěla jsem za pár let zjistit, že jsem někde udělala chybu. Tehdy jsem postupně došla k tomu, že kvalitní obálka domu a dobré technické řešení mají obrovský význam.
Dnes to zní samozřejmě, ale tehdy to samozřejmé nebylo. Když jsem chtěla 10 cm izolace do podlahy, poslouchala jsem, že přece izoluje země. Když jsem chtěla 12 cm izolace navíc na fasádu, říkali mi, že si pak budu moct doma zapálit svíčku a vytopím tak celý dům. Byla to fakt „dřevní“ doba.
Například rekuperace v rodinných domech byla úplná novinka a firmy, které by ji uměly běžně navrhovat a montovat, prakticky neexistovaly. Náš dům se nakonec stal ukázkovým domem pro zájemce o vzduchotechniku a lidé k nám přijížděli s představou, že jim budou od průvanu lítat vlasy. Postavili se před výústku a tvrdili mi, že to určitě nefunguje. Musela jsem k ní přiložit papír, aby mi věřili, že tudy vzduch opravdu proudí.
Proč nakonec zvítězila dřevostavba?
Hledala jsem cestu ke kvalitně zateplenému domu a postupně jsem dospěla k tomu, že právě dřevostavba mi dává největší šanci dosáhnout toho, co chci. Ve zděném stavění tehdy ještě nebylo běžné řešit tepelné mosty nebo kvalitní zateplení. U dřevostaveb byla izolace součástí konstrukce a lidé, kteří je stavěli, často přemýšleli trochu jinak. Nebylo tam to klasické: „Takhle to děláme dvacet let, paninko.“
Nakonec jsem si vybrala dodavatele, který za sebou měl jen pár domů ve Švýcarsku, toto byl jejich první dům v ČR. Byla to malá firma a já jsem tam viděla i potenciál ke spolupráci. U větší společnosti, kde bych byla jen jeden z prodejců, bych nemohla nic ovlivnit. Kdybych třeba chtěla něco jinak, neuspěla bych. Jenže já nejsem schopná dělat něco jen proto, že mi někdo řekne: takhle se to vždycky dělalo. Tady ten prostor pro spolupráci byl, a proto jsme se domluvili.
Kdy jste si uvědomila, že nechcete jen prodávat cizí domy, ale jít vlastní cestou?
Postupně jsem zjistila, že máme jinou filozofii. Za nimi chodili lidé, kteří hledali typový dům a chtěli ho co nejjednodušeji, já jsem naopak pořád řešila nové technologie, materiály a souvislosti. Chtěla jsem nabízet domy, které by byly promyšlené do všech souvislostí. Ostatně proto, když jsem hledala, co firmu Origis nejlépe vystihuje, zvolila jsem slogan „Promyšlené stavby“.
Když se třeba začaly objevovat materiály na difuzně otevřené konstrukce, nadchly mě, ale jeden z jednatelů firmy mi řekl, že přes brány jejich závodu difuzně otevřená konstrukce nikdy neprojede. Chtěla jsem si tedy najít jiného dodavatele, ale oni nakonec ustoupili a dělali je pro mě. Nicméně mi pak stejně došlo, že nemůžu pod hlavičkou někoho jiného prodávat svoje myšlenky. Potřebovala jsem prezentovat vlastní filozofii stavění, ne produkt někoho jiného.
Pak jste si tedy založila firmu ORIGIS. Jaké byly její začátky?
Založení firmy jsem dlouho zvažovala, protože to je velká zodpovědnost. Zároveň ale, pokud chci prezentovat vlastní filozofii, v cizí firmě to jde těžko. Moji známí, dnes už kamarádi, chtěli postavit pasivní dům, a já jsem si na tomto projektu svůj přístup poprvé vyzkoušela. Neřešila jsem jen konstrukci nebo zateplení. Dávala jsem dohromady všechno od architektury přes nosnou konstrukci, zateplení a technologie až po detaily.
Vlastně všechno, co dělá dům domem. Šlo o dřevostavbu, která musí být nad terénem, a řešila jsem, jak co nejvíc eliminovat schod mezi domem a zahradou. Pozemek byl totiž velmi úzký, jen 17 metrů, a tam je každý výškový rozdíl vidět. Přemýšlela jsem tedy, jak izolaci v podlaze, která ho způsobuje, přesunout pod základovou desku.
U běžné dřevostavby dělá výška podlahy plus navýšení nad terén nějakých 55 cm, ale mně došlo, že když ten dům založím na pěnoskle, můžu se klasické skladby podlahy zbavit, „ušetřit“ tak cca 25 cm a celý dům o ně snížit, což jsem na tom pozemku přesně potřebovala.
obr.: První realizace Origis v prudkém svahu, kde jiní dřevostavbaři odmítli stavět (2013). Foto: archiv firmy Origis
To tedy vnímáte jako klíčový okamžik?
Ano, klíčový v tom mém přemýšlení o domu v souvislostech. Když odstraníte jednu věc, třeba klasickou skladbu podlahy, musíte vyřešit jinak druhou, například tepelný most v soklu. Tehdy se právě začínaly objevovat difuzně otevřené konstrukce a většina lidí sahala po silnější fasádní izolaci. Jenže s cenou minerální izolace to příliš nevycházelo ekonomicky.
Začala jsem proto hledat způsob, jak do konstrukce dostat co nejvíc izolace za rozumné peníze, a napadlo mě rozšířit vnitřní dutinu stěny pomocí OSB příložky, čímž vznikne větší prostor pro levnější foukanou celulózu.
Získala jsem díky tomu výrazně lepší tepelněizolační vlastnosti bez použití velkého množství drahé fasádní izolace. Najednou jsem měla řešení, které pro nízkoenergetické a pasivní domy fungovalo technicky i ekonomicky, a z toho jsem měla velkou radost.
Takže vaší strategií bylo nespokojit se s tím, co je považováno za standard?
Já nejsem zatížená tím, že „takhle to vždycky bylo“. Ve stavebnictví se věci běžně dělají stále stejným způsobem a já si říkám: proč nevyužít nových znalostí a nedělat to jinak? Když člověk celý život dělá jednu věc, má svoje vyšlapané cestičky a někdy si ani nevšimne, že by jiná mohla být efektivnější.
V přírodě vás většinou někam bezpečně dovedou, protože už po nich prošlo hodně lidí. Jenže v mladém oboru je taková vyšlapaná cestička vlastně špatná, protože vznikla před několika lety a nemůže pracovat s informacemi, které tehdy ještě nebyly známé. Změnily se materiály, technologie i způsob života. Lidé dnes bydlí úplně jinak než dřív.
Já nemám žádné vyšlapané cestičky, protože jsem tak trochu „roztřepená“ mezi všechno možné. Učím se tím, že propojuju informace z různých oblastí – získávám informace a zkušenosti od jednotlivých odborníků a pak to všechno skládám. Když dáte dohromady to nejlepší, co je dostupné, nevznikne vám nejlepší dům – ten se zrodí ze souvislostí.
A tak jste začala vyšlapávat cestičku pasivním domům?
Dávno předtím, než se staly mainstreamem, jsem říkala, že nízkoenergetické a pasivní domy mají velkou budoucnost, a v ORIGISu je děláme od začátku. Když ke mně chodili lidé kvůli vzduchotechnice, nikdo ještě pořádně nevěděl, co to pasivní domy jsou. Já jsem je posílala do Centra pasivního domu a připadala si tehdy jako průkopník. Dnes to zní úsměvně, ale já jsem už tehdy byla přesvědčená, že tohle je budoucnost.
Pořád jsem se vzdělávala a tehdy běžel na ČVUT pilotní kurz zaměřený na nízkoenergetické a pasivní domy. Trval deset dní od rána do večera a šel opravdu do hloubky. Nebylo to jako dnes, kdy člověk otevře software a zadá údaje, tehdy jsme se učili chápat celý dům a všechny souvislosti. Učil nás přímo doc. Dr. Ing. Zbyněk Svoboda, který stál za vývojem tehdejších programů pro stavební fyziku a tepelnou techniku. Já jsem si domy počítala sama už předtím, ale tady jsem se posunula ještě dál.
obr.: Martinu Kozelkovou můžete pravidelně potkávat na stavebních veletrzích. Foto: archiv firmy Origis
Můžete nám to přiblížit nějakým příkladem?
Pamatuju si rodinu se třemi dětmi, která měla úplně nesmyslně vyřešený dům. V obýváku měli kotel na peletky, ale žádný stůl, kde by se mohli společně posadit. Dali spoustu peněz do technologie, a jejich dům přitom měl tak malé tepelné ztráty, že ten přínos byl minimální. Říkala jsem jim: „Opravdu chcete obětovat místo, kde se může sejít celá rodina, kvůli kotli?“
Tehdy jsem si znovu uvědomila, že nestačí sledovat jednu poučku. Člověk musí vždycky vidět celý kontext. Nestačí říct: pasivní dům má mít měrnou roční potřebu tepla do 15 kWh/m2 za rok. Musíte přemýšlet nad tím, jak budou lidé v tom domě skutečně žít. Protože stůl, u kterého se rodina každý den sejde, může být nakonec důležitější než další technické vylepšení.
Proto vás baví složité pozemky a komplikovaná zadání?
Baví mě hlavně pozemky, ve kterých ostatní nevidí potenciál. Takové ty nenápadné parcely, které na první pohled vůbec nevypadají jako stavební pozemek. Dnes už totiž hezké rovné pozemky prakticky nejsou. A když ano, bývají drahé nebo mají jiný hendikep – jsou třeba u okruhu nebo chybí infrastruktura a služby. Mně proto dávají smysl pozemky, které ostatní přehlížejí.
Může to být svah, trojúhelník, zbytková parcela nebo nějaký netypický tvar. Na těch si lidé dům často neumějí představit. Nevejde se jim tam ten pomyslný pravidelný čtverec, nemají se čeho chytit. Chodíte kolem takového místa a vůbec vás nenapadne, že by se tam dalo stavět. A pak tam vznikne dům a lidé si říkají: „To nás vůbec nenapadlo. Vždyť jsme to měli celou dobu před očima.“
Navíc jsou to často pozemky v zabydlených lokalitách, kde už funguje doprava, služby i okolní prostředí. Místo aby se zabíral další kus krajiny, využije se něco, co ostatní považovali za nevyužitelné. A to mi přijde smysluplné.
Tohle hledání netradičních řešení je pro vás typické i v jiných oblastech, patřila jste například mezi první propagátory CLT panelů u nás. Jak to přišlo?
Podobně jako u vzduchotechniky – narazila jsem na ně ve chvíli, kdy je tady prakticky nikdo neznal. Zaujaly mě natolik, že jsem si našla výrobce, kontaktovala lidi, kteří se jim věnovali, a začala zjišťovat, jak fungují. Připadalo mi logické, že ten materiál má obrovský potenciál. V té době to byla úplná novinka. Nebyl tady trh, reference ani desítky firem, od kterých by člověk mohl opisovat zkušenosti.
O to víc mě zajímalo, co všechno ten systém umí a kde dává smysl ho použít. Asi po dvou letech jsme měli několik realizací a byli jsme první certifikovanou firmou společnosti STORA ENZO.
CLT panely považuju za skvělý materiál, ale zároveň je potřeba chápat jejich souvislosti. Nejsou univerzálním řešením pro všechno, jejich ekonomika je hodně závislá například na způsobu zateplení a cenách izolací. Třeba v covidu, když se zdražily deskové materiály, byly CLT panely levnější než sloupková konstrukce.
obr.: Zvědavost a chuť hledat nové cesty přivedly Martinu Kozelkovou i k technologii CLT panelů. Jejich potenciál rozpoznala dávno předtím, než se staly běžnou součástí českých dřevostaveb. Foto: archiv firmy Origis
Když vás tak poslouchám, zdá se, že celý život přicházíte k věcem dřív, než se stanou běžnými. Čím to je?
Asi tím, že jsem strašně zvědavá. Když někde narazím na něco nového, nedokážu to pustit z hlavy. Jakmile slyším něco, co jsem ještě neslyšela, hned mě zajímá, jak to funguje a co všechno to může změnit. Tak to bylo se vzduchotechnikou, pasivními domy i CLT panely. Když mě něco zaujme, začnu si zjišťovat informace, ptát se lidí a hledat souvislosti, a pak si to všechno skládám dohromady. Nečekám, až se z toho stane běžná věc. Spíš mě zajímá, jestli to dává smysl. A občas se ukáže, že to, co tehdy vypadalo jako okrajová novinka, je za pár let standard.
obr.: Prefabrikace CLT panelů umožňuje rychlou a přesnou výstavbu i v náročnějším terénu. Realizace: Origis, Sedlec. Foto: archiv firmy Origis
Jak se taková průkopnice prosazovala v mužském světě stavebnictví? Budete jedna z mála, ne-li jediná žena, která u nás založila a vlastní stavební firmu.
Uvědomovala jsem si, že jsem jako žena ve stavebnictví ojedinělá, často jsem bývala jediná žena v místnosti. Až později mi došlo, že vlastně neznám žádnou jinou, která by stavební firmu založila a vedla. Když už někde žena v oboru byla, často šlo o dceru majitele nebo o někoho z marketingu. Dnes už je jich víc, žádnou jinou majitelku stavební firmy jsem ale osobně nepotkala.
Zároveň jsem zjistila, že neumím moc hrát různé hry kolem toho. Já si věci hodně analyzuju a říkám je tak, jak je vidím. Když si něco myslím, tak to prostě řeknu, nejsem moc taktik. Někdy je to výhoda a někdy ne, ale nikdy jsem neměla potřebu přizpůsobovat svůj názor tomu, kdo sedí u stolu. Pravdou ale je, že třeba když jsme vybírali technologie, musel se mnou chodit manžel, protože se mnou se o tom nechtěli bavit. I když jsem se ptala já, odpovídali jemu, který o tom tolik nevěděl.
obr.: „Když dáte dohromady to nejlepší, co je dostupné, nevznikne vám nejlepší dům – ten se zrodí ze souvislostí.“ Právě důsledné hledání těchto souvislostí je pro Martinu Kozelkovou typické. Foto: archiv firmy Origis
Stavebnictví je rozhodně jedním z těch oborů, kde předsudky vůči ženám přetrvávají. Přesto jste nejen členkou Asociace dodavatelů montovaných domů, ale byla jste i zvolena do její výkonné rady. Tam jste to tedy jako hendikep nevnímala?
Naopak, o vstupu do ADMD rozhodují jasně nastavená pravidla a odborná kritéria, ne sympatie nebo osobní vztahy. Jsem za to moc ráda a na asociaci jsem opravdu hrdá. Nešlo mi o členství jen proto, abych si mohla dát logo na web. Ještě než mě zvolili do výkonné rady, chodila jsem na její jednání jako host, protože jsem chtěla vědět, jak funguje.
Někdy slýchám, že ADMD je jenom marketingová organizace. Dělá se tam ale hrozně moc práce a pomáhá to jak zkvalitňovat stavby ze dřeva a zvyšovat jejich důvěryhodnost, tak prosazovat dřevo i do větších a veřejných staveb.
V čem je účast v ADMD dobrá pro firmy i pro obor dřevostaveb?
Každý člen ADMD prochází dvakrát ročně kontrolou Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského (VVÚD) – jednou v kanceláři a jednou na stavbě. Jednotlivé firmy samozřejmě mají různé filozofie a přístupy, ale všechny musí splňovat stejné požadavky na kvalitu. To považuji za velmi důležité. Nejde ale jen o to kontrolou projít, důležité je, že se díky tomu všichni posouváme dál.
VVÚD získává informace od firem, ty zase dostávají zpětnou vazbu a nové poznatky. Společně zpřísňujeme požadavky a reagujeme na vývoj oboru. Dříve se některé věci vůbec neřešily, protože nebyly potřeba. Například když se začaly běžně používat rekuperace a vzduchotěsné obálky budov, musely se změnit i požadavky na kvalitu. Každý někdy udělá chybu. Důležité ale je, aby se z ní poučili i ostatní. Když se zkušenosti sdílejí, posouvá to celý obor dopředu. Proto mi připadá důležitá práce organizace, která pomáhá nastavovat pravidla a zvyšovat kvalitu.
Foto: archiv firmy Origis
Jste technicky založená, neustále hledáte nové cesty a býváte o krok napřed. Kde je háček?
Baví mě hledat souvislosti, nové cesty a přemýšlet nad tím, co by mohlo fungovat za několik let. Jenže firma potřebuje nejen vizionáře, ale i člověka, který umí nastavovat pravidla a řídit lidi. A to není úplně moje parketa.
Já mám sklony předpokládat, že lidé budou pracovat svědomitě, protože cítí odpovědnost, jenže to takhle nefunguje. A vzhledem k mé tendenci neustále věci zdokonalovat a nepřestat, dokud nenajdu perfektní řešení, se domů Origis nerodí tolik, kolik by mohlo.
Už dlouho k sobě proto hledám parťáka – výkonného člověka, který umí chodit v drsné realitě stavebnictví a dokáže zavelet. Myslím si, že ideální by pro tuto roli byl chlap, který mi pomůže ty vize dotáhnout. Kdo ví? Třeba se v tom právě teď někdo poznává a ozve se mi.
Nedávno jste se pustila do rekonstrukce vlastní dřevostavby, kterou jsme zmínily na začátku a kterou jste před více než 20 lety navrhovala téměř jako experiment.
pozn.: Podrobnější informace o této modernizaci dřevostavby po 20 letech najdete v naší nové ročence Rekonstrukce
To musela být zajímavá zkušenost. Co jste zjistila?
Nešlo o opravu domu, který dosloužil. Šlo o jeho přizpůsobení nové životní etapě a novým požadavkům na komfort, takže tomu osobně říkám spíš modernizace. Sama jsem byla zvědavá, co při odkrytí nosných konstrukcí uvidíme. I když teoriím, výpočtům a argumentům při návrhu domu věříte, dosud nám chyběla konkrétní data z praxe po tolika letech.
A já musím říct, že mě realita opravdu potěšila, a to především ohledně stavu konstrukce. Když jsme ji odkryli, ukázalo se, že funguje tak, jak měla. Jedinou výjimkou byl shnilý zakládací práh v místě výstupu na terasu, který nebyl při budování terasy vhodně ošetřen. Ten jsme nahradili modernějším řešením v podobě purenitu, jinak ale byla nosná konstrukce zcela v pořádku.
Materiály se nacházely v dobrém stavu a příjemným zjištěním pro mě bylo, kolik z nich jsme mohli zpětně znovu použít – přesně v duchu ekologie i ekonomie, což je mým krédem. Mimochodem to potvrdilo jednu z věcí, které mě na dřevostavbách baví. Když potřebujete něco změnit, přesně víte, jak je dům postavený.
Kde jsou sloupky, kde vede konstrukce a co můžete upravit. Řada zásahů je překvapivě jednoduchá. My jsme posouvali nosné sloupky, měnili okenní otvory a upravovali dispozice podkroví – u zděného domu by takové zásahy byly náročnější. V dobách, kdy jsme začínali, se mě na veletrzích lidi často ptali, jak na tom ty domy budou za 20 let. Věřila jsem dřevostavbám už tenkrát, ale dnes mám odpověď z vlastní zkušenosti – a vím, že opravdu dobře.
Děkuji za rozhovor.
Tento článek vyšel v časopisu DŘEVO&stavby 4/2026
Objednejte si krásně vonící výtisk časopisu s kvalitními fotografiemi pouze za 119 Kč
koupit časopis
Čerstvé novinky ze světa dřevostaveb