Sucho, déšť a chytrá zahrada

Voda v krajině, přírodě i zahradě je téma, které ve společnosti rezonuje stále silněji. Potýkáme se s extrémy počasí. Letos zasáhlo Česko už na jaře extrémní sucho, podle meteorologů nejsilnější od začátku měření, a ubývá i podzemní voda. Na druhou stranu hrozí přívalové deště a povodně.

Ať chceme, nebo ne, tyto jevy dopadají i na naše zahrady. Projevují se zákazy kropení a plnění bazénů v letních měsících, přesušenými pozemky i krátkodobým zatopením. Efektivní práce s dešťovou vodou, její zadržování i funkční zavlažování se proto stávají nedílnou součástí našich životů a přinášejí otázku, jak chránit před extrémy počasí nejen naše domy a životy, ale i zahrady.

Zahrada jako houba

Dlouhodobá sucha a nedostatek spodní vody často nezpůsobuje jen nedostatek srážek, ale i schopnost krajiny vodu zadržet. Odborníci proto zdůrazňují, že prvním a nejdůležitějším krokem k proměně zahrady v oázu života i v období sucha je uvědomit si jednu zásadní věc: vodu z pozemku nepotřebujeme odvést, ale udržet ji na místě a umožnit jí vsakovat se do půdy.

Zavlažování a kropení totiž v extrémním suchu zahradu sama o sobě nespasí. Pro fungování stabilního ekosystému je zásadní především hloubková vlhkost. A má to i širší rozměr – čím více dobře navržených a funkčních zahrad vznikne, tím odolnější bude naše krajina jako celek. Každý z nás tak může přispět svou kapkou do moře. Na otázku, jak toho dosáhnout, najdeme nejjednodušší odpověď ve volné přírodě. Přirozené ekosystémy totiž umí samy od sebe s vodou hospodařit – umožňují její koloběh ve vzduchu i v půdě.

Zastoupení všech rostlinných pater, druhová rozmanitost, půda bohatá na organické látky provzdušněná kořeny rostlin a minimum holé zeminy – díky tomu to v přírodě funguje. Pokud stejné jednoduché principy dokážeme dodržet v naší zahradě, můžeme postupně vybudovat prostor, který nejen že je živoucí a zdravý, ale také vyžaduje minimum péče.

obr.: Kvalitní humózní půda je nejen důležitá pro výživu rostlin, ale dokáže i účinně zadržet vodu a umožnit její vsáknutí.

Sázejme na zahradě stromy

V praxi by to ideálně mělo vypadat tak, že budeme vědomě vytvářet pestrá a bohatá společenství. Zásadní jsou pak v jejich skladbě listnaté stromy. Jejich kořeny dosáhnou do velké hloubky, dokážou z ní vytáhnout vodu jako pumpa a skrz listy ji pak odpařit do vzduchu. Díky tomu pod nimi vzniká specifické mikroklima a umí prostor kolem sebe ochladit i o několik stupňů. Jejich kořeny zároveň narušují a provzdušňují půdu a umožňují vsakování vody do velkých hloubek. Proto by stromy neměly chybět ani v malých zahradách.

Při výběru stromů je potřeba zvážit podmínky, které zahrada nabízí, i jejich budoucí vzrůst. Vhodně zvolené místní druhy navíc bývají odolnější. I obyčejný javor, bříza, lípa nebo jeřáb splní svůj účel a udělají v zahradě velkou parádu. Pozor je ale třeba dát na stromy rostoucí v krátce střiženém trávníku. Svou funkci sice plní, jenže pravidelné sekání i pohyb pod nimi ubližují kořenům a půda pod stromem pak snadněji vysychá.

Ideálním řešením je podsadit stromy vhodnými stínomilnými trvalkami. Vznikne tak oboustranně prospěšné společenstvo: strom vytváří vlhký stín, ve kterém se trvalkám dobře daří, a ty naopak chrání jeho kořeny a dodávají půdě potřebné živiny.

Podsazovat lze i stromy, jako je ořešák, jen je potřeba zvolit správné druhy trvalek. To zároveň neznamená, že si pod korunou stromu nemůžeme vytvořit pobytovou plochu a užívat si jeho stínu. Kořeny i půdu je ale třeba chránit. Pomoct může zvýšená dřevěná terasa nebo vrstva dřevní štěpky, která propouští vodu. Naopak dlažbě či betonové ploše je lepší se vyhnout, stromům nesvědčí.

obr.: Stromy v zahradě svědčí ostatním rostlinám i lidem. Přinesou nejen stín, ale také specifické mikroklima a dokážou ochladit okolí i o několik stupňů.

Udržitelný trávník

Nejnestabilnější a nejcitlivější plochou v zahradě bývá trávník. Monokulturní, krátce střižený trávník je navíc i ekologicky nejnáročnější – neobejde se bez pravidelné zálivky, hnojení a často ani bez chemie. Vodu nezadrží, protože nízko sečené trávy nezakořeňují do hloubky, půda pod nimi bývá zhutněná a netvoří se v ní potřebný humus. Voda proto odtéká nebo zůstává na povrchu a rychle se odpařuje.

Takový trávník je navíc velmi citlivý na změny teplot a rychle odumírá. Není náhodou, že se pro něj vžil termín zelená poušť – bez intenzivní péče jde prakticky o mrtvou plochu. Na druhou stranu je to příjemný pochozí a pobytový prvek, který do zahrady přirozeně láká. Zásadní otázkou proto je, kolik trávníku skutečně potřebujeme a jak k němu budeme přistupovat.

Plocha trávníku přitom vůbec nemusí být velká, aby dobře sloužila svému účelu. Pokud travinám umožníme vyšší vzrůst, budou stabilnější a zakoření do větší hloubky. A když připustíme větší druhovou pestrost a nebudeme se zbavovat dvouděložných rostlin, zůstane trávník zelený i během delšího sucha, protože byliny bývají odolnější než samotné trávy.

Pestrost rostlin, které dokážou růst ve zdravém trávníku, často překvapí, a časem v něm můžeme najít i řadu léčivek. Těmito třemi jednoduchými kroky navíc získáme výhody i my – zmenšíme plochu i nároky na údržbu, zbavíme se chemie potřebné k udržení monokultury a můžeme omezit nebo úplně vynechat zálivku.

obr.: Monokulturní trávník je nejnáchylnější ke změnám teplot i nedostatku vody. Krátce střižené trávy nedokážou zakořenit do větší hloubky, a voda tak rychle odteče nebo se odpaří.

Trvalkové záhony nejen na okrasu

Na trvalkové výsadby se v zahradách často zapomíná nebo se podceňují. Přitom dokážou přinést dynamiku, kterou jiné prvky nabídnout neumějí, a to s minimem údržby. Zároveň chrání půdu před vysycháním i erozí a postupně ji obohacují o živiny. Základem je ale správné osázení, proto se vyplatí pečlivě plánovat.

Každý pozemek je jiný, má jinou půdu i jiné podmínky. Než začneme, je proto zásadní zjistit, co nám ten náš nabízí. Znalost místních podmínek je základem úspěchu při pěstování čehokoliv, protože ovlivňuje nejen rozvržení zahrady, ale hlavně výběr konkrétních druhů rostlin.

Jaká je na pozemku půda? Kde je vlhko a kde sucho? Kam se opírá slunce a kde je naopak stín? A jakou roli hrají vzrostlé stromy? Tyto i další otázky je dobré si položit. Funkční výsadby je totiž potřeba tvořit vědomě a s ohledem na prostředí, ne podle aktuální nabídky v zahradnictví.

Záhony je ideální zakládat na jaře nebo na podzim a plochu zamulčovat, aby byla chráněná před plevelem i nadměrným odparem. V prvním roce či dvou trvalky ještě potřebují pletí a občasnou zálivku, ale jakmile se zapojí, dokážou prosperovat bez větší péče. Jejich listy chrání půdu před vysycháním i plevely, takže už není nutné přidávat další mulč. Odumřelé části rostlin dodávají půdě potřebné živiny a trvalky si navíc umějí sáhnout pro vlhkost do větší hloubky, takže lépe překonávají sucho.

Při vydatnějších srážkách se zase voda v prokypřené a humózní půdě snadněji vsakuje. Většinu trvalek není nutné zastřihovat, i odumřelá květenství mohou být zajímavým prvkem, zejména v zimě. Na jaře stačí záhon posekat a zbytky rostlin ponechat na místě – promění se v humus. Pokud se některým druhům nedaří, není to signál k intenzivnější zálivce nebo přihnojování, ale spíš k zamyšlení, zda je pro ně dané stanoviště vhodné. Trvalky totiž není třeba rozmazlovat.

obr.: Trvalkové výsadby jsou nejen krásné na pohled, ale při správném osázení také vydrží i déletrvající sucho. Listy chrání půdu před odparem vody i plevely, a když odumřou, dodají potřebné živiny.

Mulč – pomocník zahradníka a přírody

Odkrytá zemina znamená nejen rychlé zaplevelení, ale také intenzivní odpar vody a zhoršování kvality samotné půdy. Na druhou stranu ale nelze nechat užitkové záhony se zeleninou úplně zarůst. Problémy vyřeší mulč. Chrání půdu před vysycháním a brání růstu plevele. Tím, jak se přirozeně rozkládá, dodává do půdy živiny.

Do zeleninových záhonů je nejvhodnější sláma, do trvalkových se často používá dřevní štěpka nebo kůra. Nikdy se ale nesmí podkládat folií nebo netkanou textilií. Ta totiž brání přirozeným procesům, půda pod ní nemůže dýchat a zanikají v ní přirozené mikroorganismy – jednoduše řečeno, půda pod ní umírá.

obr.: I zeleninové záhony lze chránit proti odparu vody mulčováním.

Voda „na potom“

Vše, co jsem popsala výše, jsou základní kroky k vytvoření zahrady, která odolá suchu a zároveň si poradí i s větším množstvím vody. Přesto se vyplatí zachytávat dešťovou vodu ze střech. Využít ji můžeme nejen k zalévání v zahradě, ale i v domácnosti. Možností je mnoho.

Pokud neplánujeme automatickou závlahu ani nechceme dešťovku používat jako užitkovou vodu, vystačíme si s obyčejným sudem pod okapovou rourou – stejně jako naše babičky. Nabízí se ale i nadzemní a podzemní retenční nádrže, často doplněné o sofistikované systémy a filtry, na které lze napojit automatickou závlahu i domácí okruh.

Ani pokud vodu zachytávat a uchovávat nechceme, neměli bychom ji nechat odtéct do kanalizace. Mnohem přínosnější je svést ji do takzvaného dešťového záhonu. Jeho vybudování není složité – stačí mělká prohlubeň osázená rostlinami, případně doplněná o strom nebo keř, které snesou občasné zamokření. Voda se zde zachytí a postupně se vsákne do půdy.

obr.: Každá zahrada někdy potřebuje zálivku, nejvhodnější je dešťová voda.

obr.: Nádrže na sběr dešťové vody by neměly chybět v žádné zahradě.

Když je třeba zalévat

V každé zahradě samozřejmě nastanou chvíle, kdy je zálivka nutná. Ideální je k tomu měkká dešťová voda, proto se vyplatí zachytávat jí co nejvíce. Studniční voda bývá příliš tvrdá, odborníci proto doporučují využívat ji jen v nouzi. Voda z vodovodního řadu pak není vhodná vůbec – chemicky se upravuje, navíc je drahá. Kde a jak zalévat, záleží především na tom, co chceme v zahradě pěstovat.

U nově založené zahrady si často vystačíme s konvemi nebo hadicí, protože pravidelnou zálivku vyžaduje jen po omezenou dobu. O instalaci automatické závlahy se vyplatí uvažovat hlavně ve skleníku, ve vyvýšených záhonech a v pěstebních nádobách, protože právě tyto plochy rychle vysychají a je nutné je zalévat častěji. Automatickou závlahu lze napojit na retenční nádrže s dešťovou vodou a ovládat ji manuálně i automaticky.

Na trhu jsou k dispozici zařízení od jednoduchých časovačů až po inteligentní systémy napojené na hydrometeorologické stanice, čidla vlhkosti a chytrou domácnost, které fungují zcela autonomně. Automatizace se vyplatí zejména tam, kde není prostor závlahu pravidelně zapínat nebo kde majitelé zahrady odjíždějí na delší dobu pryč. Chytrý systém umí šetřit čas, starosti i vodu. Jak už ale zaznělo výše, ideální je, když je závlahy co nejméně a jen tam, kde je opravdu potřeba.

obr.: Správně zvolená závlaha dostane vodu přesně tam, kam je potřeba – ke kořenům.

obr.: Ani sebelepší a výkonnější závlaha nespasí zahradu, která nedokáže zadržet vodu.

Zahrada jako oáza života

Voda v zahradě je téma na celý seriál, ne na jeden článek, ale snad se mi podařilo pojmenovat to podstatné: i na malém kousku půdy lze vybudovat zahradu, která bude oázou života. Fungujícímu biotopu totiž často stačí jen pár metrů čtverečních – a právě v tom je kouzlo přírody.

Zahrada citlivě vystavěná na jednoduchých přírodních principech dokáže přinášet proměnlivost i radost s minimem péče. Nejvíc práce nám přitom často nepřidává sama příroda, ale naše mysl – předsudky, škatulky a zažité vzorce, kterých se držíme, přestože nefungují. Sucho jen zřetelněji ukazuje naše chyby a omyly. Poučíme se z nich?