Finále ankety Dřevostavba roku 2015

Na rozlehlé louce nad Kláštercem nad Ohří se pasou koně, horizont lemuje pás krušnohorského lesa. Tady, na samém kraji malého lázeňského města, vyrostla roubenka z cedrového dřeva. Pro majitele je od chvíle, kdy se do ní nastěhovali, každé počasí krásné. V mrazech si užívají praskání ohně v kachlových kamnech, v předjaří se vyhřívají na sluníčku v závětří jižní terasy, za deště se těší z toho, jak se roubenka rozvoní, a parné dny tráví v chládku na severní terase s výhledem do krajiny.

Chtěli jsme se odstěhovat z Ústí nad Labem a žít ve zdravém prostředí, ale zase ne úplně mimo civilizaci. A když už jsme se rozhodli pro bydlení v přírodě, jako ideální variantu jsme zvolili dům z masivního dřeva. Původně jsme toužili po klasickém srubu, hrozně se nám ten typ domu líbil. Začali jsme se na ně jezdit dívat a cesta nás náhodou zavedla ke známým, kteří žijí v roubence. Jakmile jsme vstoupili a uviděli vzdušný a praktický vnitřní prostor, byli jsme rozhodnuti. Zpočátku jsme uvažovali o stavbě roubenky z tradičních smrkových nebo modřínových trámů, během plánování jsme však narazili na firmu, která staví z cedrového dřeva. Cedr je zhruba o třetinu dražší než smrk, ale jeho vůně je neopakovatelná, navíc ho nenapadají škůdci. Nemusí se dokonce ani natírat. Jenže jsme nechtěli, aby trámy zvnějšku časem zešedly, tak jsme je napustili přírodním olejem s příměsí včelího vosku.

Průkopnická roubenka

Trochu složitější bylo vyjednat si na roubenku stavební povolení, na stavebním úřadě nám nejdřív řekli, že i když jsme úplně na kraji města, stále se jedná o městskou zástavbu a pohledová strana musí být omítnutá. Ukázala jsem jim návrh a vysvětlila, že vpředu bude hodně prosklených ploch a garáž, takže dřeva bude ze strany od ulice vidět minimum. Pomohl i argument, že nedaleko stojí rodinný dům s dřevěnou fasádou. Nakonec nám stavbu povolili. Jsme tu vlastně tak trochu průkopníci, v Klášterci je to první roubenka. Už když jsme stavěli, lidé chodili kolem a libovali si, jak ten cedr voní. Voní samozřejmě i normální dřevo, ale cedr obzvlášť.

Stavbu jsme zadali na klíč firmě CEDAR HOME. V lednu se podle našeho návrhu začal připravovat projekt, v červenci přivezli kamion očíslovaných trámů. Hrubá stavba až po krov trvala tři týdny a proběhla naprosto hladce. Nepotřebovali ani hřebíky. Za tři a půl měsíce jsme se stěhovali. Z celé stavby bylo plánování nejnáročnější, dopředu jsme museli mít přesně rozmyšlené i takové detaily, jako umístění zásuvek a vývody instalací. K několika malým zádrhelům došlo během dokončovacích prací, stalo se třeba to, že se řemeslníci nedomluvili a ten, co dělal v podkroví parozábrany, zakryl vývody pro světla. Nebo nám prohodili v technické místnosti umístění pračky a umyvadla, takže by nešly otvírat dveře. Naštěstí jsme si toho pokaždé všimli včas a s nápravou nebyly problémy.

Cedr ze zámoří

Stavba je založena na základové desce, obvodové stěny jsou z masivních cedrových trámů sesazených na zámky s paměťovou páskou kvůli zabránění profukům. Vnitřní příčky jsou také z cedru, nechtěli jsme tu vůbec žádné cihly, natož sádrokarton. Cedr má nejlepší zvukové a tepelné vlastnosti, prakticky nesesychá a nemusí se ani sušit. Dováží se z Kanady, konkrétně z Britské Kolumbie. Stropy tvoří smrkové pohledové BSH desky se záklopem ze smrkových podlahových palubek, z řezaného smrku jsou i krov a nosné sloupy, na ty se cedr nepoužívá. I když jde o husté dřevo, nemá takovou pevnost, takže by musely být předimenzované a to by nevypadalo hezky. Pohledové smrkové konstrukce jsou natřené barvou v odstínu, který je cedru dost podobný.

Střechu izolují polyuretanové desky, které jsou sice dražší, ale mají lepší vlastnosti než extrudovaný polystyren. Vstupní investice se podle nás vrátí na energiích. Původně byla navržena podkrokevní izolace, ale v průběhu stavby se nám zdálo, že bude lepší udělat nadkrokevní – zvětšil se tím opticky prostor v podkroví a přiznané trámy vypadají pěkně. Se změnou naštěstí nebyl žádný problém. Na střechu nám projektant doporučil kvůli zatížení betonové tašky. Na podlahu v přízemí jsme zvolili dlažbu, v patře dřevěnou plovoucí podlahu. Pod tu se muselo vylít 7 cm betonu, zaprvé kvůli kročejovému hluku, zadruhé kvůli akumulaci tepla. Chvíli trvá, než se nahřeje, ale pak teplo dlouho vydrží. Na domě se nám nechtělo nijak šetřit, usoudili jsme, že je lepší trochu víc investovat než později litovat, že jsme měli něco udělat jinak.

Kachlová kamna mají „duši"

Už během plánování jsme si představovali, jak venku za velkými okny leží sníh, vevnitř je příjemně teplo, my si zapneme hudbu, nalijeme skleničku vína a užíváme si praskání ohně v klasických kachlových kamnech. Na několikátý pokus jsme sehnali kamnáře u Aše. Objednali jsme kamna v březnu, když jsme ještě neměli ani stavební povolení, a složili jsme zálohu. Kamnář měl jednoho říjnového pondělí nastoupit, týden předem jsme mu volali, ale neozýval se nám. Nakonec přijel až v lednu, to už jsme měli dost pochybností. Až v polovině stavby kamen jsme mu teprve začali věřit. Byl neuvěřitelně pečlivý, kachle sedí na milimetry. Do kamen dokonce přidal i polodrahokamy z blízkého okolí, „aby kamna měla duši." Vysvětlil nám, jak máme začít topit – zpočátku se musí pomalu a opatrně, aby kamna postupně vyschla.

Kamna váží skoro dvě tuny a výborně akumulují teplo. Večer, když si zatopíme, tak ještě druhý den odpoledne jsou vlažná. Nahříváme jimi i vodu rozváděnou přes výměník do podlahového topení v přízemí i v patře. Když kamna vyhasnou a teplota klesne, vytápění se přepne automaticky na plynový kotel. Pokud bychom to s topením v kamnech nějak neúměrně přehnali, otevřou se ventily do všech podlah, teplota zase spadne a nic se nemůže poškodit.

Nejsme příznivci přehnaně inteligentních systémů v domě. Máme jen centrální snímač teploty, termostaty v místnostech a vše funguje perfektně. O nic se nemusíme starat, nic nemusíme hlídat. Údržba domu vlastně obnáší jen běžný úklid.

Všude dobře...

Vždy, když se sem vrátíme, třeba i jen z práce, protože odsud jen neradi odjíždíme na delší dobu, uvědomíme si, jak dům voní. Je to stejné, jako když z hor přijedeme někam do smogu, taky nám teprve potom dojde, jak čistý vzduch jsme na horách dýchali. Dnes, když přijdeme do zděného domu, cítíme rozdíl – nejen v kvalitě vzduchu, ale i ve vlhkosti. Tady, i když jsou v létě vedra a teplota vyšplhá nad 35 °C, teplota uvnitř sice stoupne na 26 – 27 °C, ale zvýší se i vlhkost a je tu vyloženě příjemně. Navíc díky přesahům střechy už odpoledne nesvítí sluníčko dovnitř, končí před terasou. V zimě jsou zase dřevěné stěny na dotek pořád teplé. Nic bychom tu neměnili. Od jara do podzimu trávíme většinu času na terasách, v zimě si rádi posedíme v obýváku nebo u kamen. Všude je nám tu dobře.

Není snadné opustit město, kde se cítíte doma, práce i škola jsou v dosahu, stejně jako kamarádi a sousedé. Rozhodnutí zásadně změnit svůj život uzrávalo u Aleny a Milana přes dvacet let, během kterých navštěvovali rozpadlé horské samoty, až se s rodinou ocitli opravdu znovu na začátku. Od potoka Hadince z lůna Orlických hor je to k lékaři sice třicet kilometrů, jinak ale zjistili, že stejně jako předkové k novému životu mnoho nepotřebují. A lidé za nimi do penzionu se vznešeným názvem jezdí rádi sami.

Po obou stranách údolí se kdysi proti proudu potoka táhlo přes osmdesát roubených stavení, které obývaly německé rodiny. Po válce zůstala obec Vrchní Orlice prázdná. V padesátých letech, po občanské válce v Řecku, se sem nastěhovalo několik řeckých rodin, v šedesátých letech hipíci, jejichž představy o nezávislém životě zmařila policie, a po jednodenním cvičení armády vesnice téměř zmizela – kromě několika rekreačních chalup a pár stavení, kde bydlel personál státního statku, starající se o jalovice v nedalekém kravíně. Po jeho privatizaci ztratili tito většinou starší lidé práci a museli opustit i chalupy. Když jsme koupili tu naši, byla už čtrnáct let neobydlená a nebylo tady co zachraňovat. Původní kamenné chlévy se rozpadaly a přední část prošla při stavbě kravína rekonstrukcí, kdy dělníci vyheverovali pozednice, roubení vybourali a dům vyzdili škvárocementovými tvárnicemi s okny metr šedesát na metr dvacet. Tahle hrůza bylo to jediné, co tady drželo pohromadě.

Turisté, co na Vrchní Orlici jezdí pravidelně už několik let a sledovali, jak tady roste nová dřevostavba, mi nechtěli věřit, že na stejném místě dříve chalupa stála. V okruhu patnácti metrů kolem a také přímo ze zdí vyrůstaly třímetrové javory a jasany, prostor byl zarostlý lopuchy a kopřivami, starý eternit na střeše pokrýval lišejník, oprýskaná fasáda hrála všemi odstíny šedé a béžové, takže chalupa nebyla vidět. Okolo obrovské smetiště s plastovými kelímky od jogurtů, modrými delfínky od šampónů a dalšími poklady ze sedmdesátých let.

Chalupa celá nanovo

V létě 2009 jsme se synem a kamarádem rozebrali ze staré chalupy, co se rozebrat dalo, na podzim přijel buldozer a shodil škvárocementové stěny a začali jsme zdít. Hrubou stavbu jsme chtěli stihnout do konce roku, jenže už v říjnu veškeré mokré procesy zastavily silné mrazy, takže jsme pokračovali až od května dalšího roku. V létě několik kamiónů přivezlo očíslované trámy, na míru přesně vyrobené v provozovně firmy Bartoš Dřevostavby, její chlapi tady za dva dny poskládali první patro, pak jsme dva týdny čekali, než doběhne zděná část stavby, a následně přijela znovu parta pana Bartoše, aby pokračovala s patrem, krovy, bedněním štítů a dalšími dokončovacími pracemi. Za léto 2010 byla dřevostavba postavená.

V původním stylu

Snažili jsme se, aby poloroubenka architektonicky zapadla do zdejšího tradičního stylu. S projektantem jsme proto objeli několik velkých, relativně zachovalých usedlostí a společně jsme se dopracovali ke kompromisu mezi našimi představami a tím, co je možné a proveditelné. S výškou stavby souvisel výběr dřeva. Dost mě vyděsilo zjištění, že dřevostavba ze smrku na dvou patrech sesycháním sedne o padesát centimetrů. Jako náhradní variantu jsem objevil západní červený cedr, krásné dřevo, které je objemově stálejší, má o něco lepší tepelně izolační vlastnosti a další pozitiva, například se nemusí ošetřovat. Nechávám dřevo přirozeně stárnout, což mi někteří lidé vyčítají, protože na návětrných stranách už chytá šedou patinu. Mně se to ale líbí a nechávám přírodní materiál chovat se, jak umí. Veškeré roubení a bednění máme ze západního červeného cedru, krov a většina stropních záklopů jsou smrkové, stropní trámy z lepené borovice.

Obdélníkovým půdorysem poloroubenka téměř odpovídá půdorysu původního přízemního stavení, které ale nebylo o mnoho nižší, protože mělo vysokou střechu s podlomením. Sklonem střechy a podlomením jsem chtěl dřevostavbu co nejvěrněji přiblížit bývalé chalupě. S klasickým pětačtyřicetistupňovým sklonem, co se dělá dnes, by střecha byla poloviční a samozřejmě také za poloviční peníze. Plastovou střešní krytinu s příměsí břidličného prachu nám doporučil projektant, vzhledově je k nerozeznání od přírodní břidlice. Chtěl jsem pochůznou krytinu, ale hned první zimu, kdy jsme kolem chalupy odhrnovali třímetrové bariéry, jsme zjistili, že sníh ze střechy shazovat nemusíme. Pod střechou vznikla tři podlaží zatím nevyužité půdy, kde plánujeme k současným osmi pokojům pro hosty postavit další. Připravili jsme už veškeré stoupačky, zateplili strop, do štítů a střechy zabudovali okna. V podlaží nad pokoji může vzniknout velká herna nebo zasedačka pro dnes populární teambuildingové akce.

Zkušenosti dobré i horší

Z cedrového dřeva staví firma Bartoš Dřevostavby, proto jsme ji oslovili a nelitovali jsme. Vycházeli nám maximálně vstříc a s výsledkem jsme hodně spokojeni. Kromě tesařských prací obdivujeme na chalupě práci kameníka pana Soukopa, který paradoxně není v oboru vyučený, ale podezdívky, zdi a terasy se mu podařilo poskládat moc pěkně. Jsou z červené ortoruly, kamene, který místní obyvatelé sbírali na políčkách a stavěli z něj podezdívky a části chalup nalepené ke svahu, kde by dřevo podlehlo vlhkosti. Původní zdivo bylo jen skládané a prosypávané vápenohlinitou maltou, která časem ztrácí soudržnost. My jsme kámen pokládali do betonu a zachovali jsme hluboké nevymazané spáry, abychom se opět co nejvíc přiblížili podobě starých staveb. Pan Soukop pak dlouho neměl čas, a když jsme potřebovali dodělat schodiště, našel jsem jinou partičku kameníků. Schody jsou o rok mladší, už se rozpadají a budu je muset kompletně předělat.

Štěstí jsme měli i na šikovného elektrikáře a na většinu dalších řemeslníků. Zato po firmě, která prováděla hlavní zednické a instalatérské práce, jsem pak vydal nemalé prostředky na broušení poloviny chalupy, protože byla pocákaná od lepidel, malty, betonu. Odflákli detaily, které závažným způsobem ničí celek. Například mizerně udělali hydroizolace, do chalupy se nám odněkud dostává voda, takže ve sklepě máme dodatečně vybudovanou jímku, kde ji čerpáme. S nimi byl jeden problém za druhým!

Blízko přírodě

Na správě CHKO se mě hned zpočátku zeptali, jestli vím, že budeme stavět na jednom z nejhezčích míst v Orlických horách. Byl jsem si toho dobře vědomý, protože Orlické hory jsme pěšky a na kole poznávali skoro deset let. Měli jsme chalupu na kouzelném, ale komerčně nepoužitelném místě. Tři kilometry polními a lesními cestami na úplné samotě, pět měsíců v roce autem nedostupné... Takže pro penzion jsme hledali něco přístupnějšího. Přestože jsme na hranici první zóny ochrany v CHKO, úředníci nám žádné velké překážky nekladli. Přesvědčili se o tom, že tady skutečně chceme s rodinou bydlet a hospodařit, a že nebudeme budovat tobogány nebo trati pro motokros a čtyřkolky. Projekt dřevostavby se jim hodně líbil, při kontrolách si několikrát brali kontakty na dodavatele materiálu nebo na řemeslníky a stavbu si fotili, aby ji mohli dávat za příklad dalším chalupářům.

Vycházíme spolu dobře. Vedle našich 35 ha udržujeme i jejich pozemky. Každý rok vyčistíme od náletů kolem pěti hektarů. Zbylou práci dokončí naše kravky. Už po roce pastvy se obnovují louky, na podmáčených místech s bledulemi, jinde se vstavači a dalšími bylinnými společenstvy, kvůli kterým byla zdejší chráněná oblast vyhlášena. Rozšiřujeme si tím pastviny pro naše kravičky plemene Galloway. Jsou to bezrohá, přátelská a nenáročná zvířata původem ze Skotska, která nedevastují travní porosty ani terén, což pracovníci správy CHKO oceňují. Vedlejším produktem této činnosti je palivové dřevo.

Hosté nám říkají, že celý den šlapali po okolních kopcích a nepotkali člověka. Je tady klid a úžasná příroda. Kousek od nás stojí pevnost Hanička, jedna z největších dokončených prvorepublikových pevností, a po celých hřebenech se táhnou pěchotní sruby a malé řopíky. Lidé sem jezdí za historií, na kola, na běžky - přímo u chalupy staví cyklobus, vede upravovaná běžkařská trasa. Kamarádi v nedalekém kostele pořádají koncerty a výstavy. Občas si nějaký koncert uděláme u nás. Přijede kapela, nejčastěji Cheers!, a v hospodě bývá veselo do rána.

Práce do konce života

Nebo spíš na několik životů. Před třemi lety jsme dostali nabídku od mladíka s tituly před jménem i za ním, který pracoval jako manažer, že by si chtěl u nás odpočinout a vyčistit hlavu fyzickou prací. Tehdy jsme teprve začínali, tak jsme ho s poděkováním odmítli. Dnes máme s provozem penzionu práce víc než dost a také rozšiřujeme hospodářství. Pokud by chtěl někdo na víkend nebo na týden přijet a za byt a stravu si užít práce na čištění luk od náletových dřevin, zatloukání kůlů ohrad pastvin, přípravě dřeva nebo podobné fyzické aktivity, dveře má otevřené.

Připravila Helena Petáková
Foto Martin Zeman

Při redakčních cestách občas zabloudíme, ale doptat se na hledaný srub nebo roubenku je většinou snadné, a to i když stojí na samotě u lesa. Pro místní lidi jsou to stavby stále výjimečné. Stejně tak v nové zástavbě ve stráni nad Lipnem nás ochotní kolemjdoucí směřovali mezi desítkami rozestavěnými domy i hotovými novostavbami správně k cíli. Josef s manželkou Zuzanou také potvrzují, že lidé je zatím neznají osobně, ale podle jejich poloroubenky, na kterou se chodili zvědavě dívat, jak roste.

Na Šumavě jsme se seznámili na podnikové chatě zaměstnavatele našich rodičů, když nám bylo dvanáct let. Pak jsme sem jezdili na prázdniny se svými dětmi, během vojny jsem také „hlídal" zdejší vojenský prostor, rád jsem tady s kamarády rybařil a nakonec jsme si z bývalé ubytovny pro montéry vybudovali vlastní penzion. Dům byl dost zdevastovaný, museli jsme si vzít úvěr na rekonstrukci, a abychom všechno utáhli, provozovali jsme penzion sami ve dvou i s kuchyní. Hosté se k nám rádi vraceli, jenže když jsme je chtěli poslat na výlet, museli jsme těžit z toho, co jsme znali z dřívějška. Lyžařské středisko za domem, ale za deset let jsme se tam nedostali ani jednou. Neměli jsme čas na přírodu, na koupání, na běžky... V pohostinství jsme už předtím pracovali celý život, tak nastal čas říct si dost, penzion jsme prodali a postavili si dům jen pro relaxaci v důchodu. V lokalitě, kde jsme dřív trávili své dovolené, jsme oslovili tři obce, v jedné zrovna prodávali už zasíťované parcely, byli jsme mezi prvními zájemci a mohli jsme si vybrat místo s krásným výhledem.

Dřevo mám rád

V pražském domku, kde jsme s manželkou bydleli, a potom i v našem penzionu jsem alespoň všechno obkládal palubkami. Na Šumavě se nám zalíbily původní dřevěné chaloupky a postupně jsme dospěli k rozhodnutí postavit si dřevěnku. Informace jsme čerpali hodně z vašeho časopisu, který jsme odebírali dva roky předtím, než jsme začali stavět. Našli jsme v něm i příklady staveb situovaných v kopci a chtěli jsme po jejich vzoru náš dům podsklepit, ale z finančních důvodů jsme od tohoto záměru odstoupili, protože sklep stavbu citelně prodraží.

Naším cílem bylo nechat si postavit dům na klíč od jednoho stavitele, včetně přípojek, plotu a zpevněných ploch a co nejdříve se nastěhovat. Cenovou kalkulaci jsme zadali několika firmám. Nejblíže v dojezdové vzdálenosti jsou Kanadské sruby Tábor, firma pro pracovníky nemusela zajišťovat ubytování a její cenová nabídka podle toho vypadala zajímavě. Solidní dojem na nás udělal její majitel Ing. David Javorský, který měl o stavbu zájem a pak také v jejím průběhu, když se objevil problém, stačilo zavolat a hned ho řešil. Po konzultaci s ním jsme upustili od jedné z úvah postavit si srub. Technologie zahrnuje tříleté, možná i delší vysychání surového dřeva a nám se nechtělo tak dlouho čekat. Rozhodli jsme se pro roubenku z lepené finské borovice, která pracuje jen minimálně, nemusí se počítat s většími dilatačními úpravami a se spouštěním dřevěných stěn. Při situování stavby na pozemku a hledání co nejvýhodnější pozice v jeho nejvyšší části a směrem na jih nám na doporučení projektanta nakonec z nového domu vyšla poloroubenka. Důvodem jsou protipožární předpisy, podle nichž musí dřevěná stěna stát nejméně šest metrů od hranice pozemku, u zdi stačí tři metry, které odpovídají našemu umístění.

Za necelý rok hotovo

Základy a hrubou stavbu zděné části firma postavila na podzim 2013. Roubený skelet se pak začal díky příznivé zimě stavět v polovině ledna a ve druhé polovině června byl dům hotový a připravený k nastěhování, i s plně funkčním bazénem. Hlavně montáž dřevěné části postupuje velmi rychle, na míru opracované trámy jsou přivezené už z výrobní haly a skládanka hrubé stavby pak trvá čtrnáct dnů. Práce urychlilo také použití lepeného dřeva, které je optimální i pro kombinaci se zděnou částí. Během letních prázdnin se pak ještě dodělávaly okolní zpevněné plochy a plot. Při terénních úpravách nás trochu zaskočily přívalové deště s valící se vodou z horních pozemků. Navíc jsme proto museli nechat vybudovat drenáže a trativody. Veškerou dešťovou vodu ze střechy máme svedenou do nádrže, odkud ji čerpáme čerpadlem na zalévání.

S průběhem stavby jsme hodně spokojení, i se stavební partou, která u nás pracovala. Jak jsme dům měli nakreslený, tak také stojí. Sice nemůžeme jenom chválit - nějaké problémy se vyskytly, když šla stavba do finiše a sešlo se víc řemesel najednou, zaznamenali jsme i drobné nesrovnalosti v cenové nabídce - všechno se ale nakonec zvládlo a rozumnou dohodou vyřešilo. Vloni na podzim proběhla s panem Javorským závěrečná přejímka, dům je hotový a ani dřevěná část by se už neměla pohnout.

Borovice krásně kreslí

Naše rodina je poměrně rozvětvená. Pro projektanta jsme proto měli úkol umístit do domu čtyři ložnice, abychom se sem pohodlně vešli. Při zařizování interiéru jsme se v mnohém inspirovali fotografiemi vašeho časopisu - vybírali jsme typ schodiště nebo kachlová kamna... Systém vytápění jsme řešili krbovou vložkou, se kterou jsme měli dobré zkušenosti v penzionu. Dvěma kilowatty topí do vzduchu a deseti do vody. Z akumulační nádrže je teplo rozváděné do radiátorů, které máme v každé místnosti. Pro případ, že je větší zima nebo netopíme v kamnech, je v nádrži také elektrická vložka, která temperuje dům i v době naší nepřítomnosti. Příjemným komfortem je dodatkové podlahové topení s elektrickým přímotopem v koupelně, když vystoupíme z vany, nešlápne na studenou podlahu.

Z masivní borovice máme nejen roubené stěny, ale i schodiště, obklady a nábytek. Jsem do ní zamilovaný – má víc suků, než třeba smrkové dřevo, a i díky tomu v interiéru krásně kreslí svou medovou barvou s přírodními ornamenty. A k tomu si přimyslete vůni dřeva! Dýchne na nás kdykoliv večer vstoupíme do ložnice, nebo se do dřevostavby vracíme po delší době. Rodině a přátelům se u nás líbí a doposud se sami chodíme kochat pohledem na naši poloroubenku také zvenku.

Na Šumavě jsme vlastně teď už zakotvili natrvalo. Je tady všechno, co si můžeme přát. Přímo z oken výhledy na hory, pastviny, jezero, kostelíček. Za kulturou jezdíme do Českého Krumlova, který nám nahrazuje oblíbenou starou Prahu. Její zákoutí nám připomínají alespoň obrázky pověšené na stěnách a naopak v pražském bytě, kam teď občas už zajedeme jen „na dovolenou", nám visí šumavské obrazy po mamince, která odtud pochází. Celý život jsme rekonstruovali domy, ale tento nový je určitě náš poslední.