Truskavna je obec na hranici CHKO Kokořínsko, na kraji Truskaveckého dolu, a právě tam mě zavedly silničky zasypané podzimním listím. Zaparkuji, chvilku si vydechnu a pak se pomalu vypravím k velké dřevěné bráně. Vítá mě omšelá nenápadná cedulka tiše hlásící, že jsem na správné adrese, a když zazvoním na zvonek, také psí štěkání.

V areálu Roubenky mě uvítá její majitel Jarda a zavede mě do světnice. Už když jsem sem jela, bylo mi jasné, že tato návštěva bude úplně jiná než obvykle. Rozlehlé stavení totiž není nově postavené, ale jde o památkově chráněný rekonstruovaný statek z konce 18. století. U stolu tak s Jardou probíráme, jak probíhala rekonstrukce a jaký je vlastně za tím vším, co vidím kolem sebe, příběh.

Když není zbytí

Jarda s manželkou se s Truskavnou seznámili už dřív, než vůbec pomysleli na to, že budou Roubenku rekonstruovat a provozovat. Předtím totiž odkoupili domek v sousedství, který postupně opravili a využívali. Pak ale majitel rozlehlého statku zemřel. Manželé měli obavu, co by případný nový vlastník se stavením udělal, a proto se rozhodli, že ho koupí sami. Po složitém dědickém řízení byla Roubenka jejich. Jak Jarda vzpomíná – bez peněz a bez vize co s ní, jediné, na co tenkrát mysleli, bylo ji zachránit. Psal se rok 2003. Po necitlivých zákrocích předchozích majitelů byly mnohé části poničené nebo přestavěné k nepoznání. Se stavem nemovitosti si nikdo nedělal starosti a s historickou hodnotou už vůbec ne. Manželé proto v první řadě zajistili opravy nejvíce poškozených částí a už při práci na nich navázali dobrý vztah s Janou Berkovou z památkového ústavu, která jim dělala dozor. Díky tomu, že splnili vše, co bylo domluveno, byla spolupráce s památkovým ústavem založená na vzájemné důvěře, což v mnohém pomohlo při dalších krocích. Když manželé přemýšleli, co si s Roubenkou vlastně počnou, vznikl nápad zde vybudovat penzion, který by pomohl zajistit, aby se tady opravdu žilo.

Krok za krokem

K tomu, aby se v Roubence mohli ubytovat první návštěvníci, vedla ale ještě dlouhá cesta. Začala v Betlémské kapli, na výstavě absolventských prací, kde manželé navázali kontakt s architektkou Petrou Zajíčkovou, která zpracovala projekt a rekonstrukci vedla. Hledali člověka, který má kapacitu věnovat projektu i celé revitalizaci dostatek času a vlastní energie. Právě i díky dobrým vztahům s památkovým ústavem a pečlivě zpracovanému projektu pak proběhlo schvalování bez větších potíží a manželé se mohli pustit do práce. Už první opravy pro ně zajistila místní firma, a protože byli spokojení, rozhodli se jí svěřit celou rekonstrukci roubených částí i novou výstavbu špýcharu a sauny. A jak sám Jarda podotýká, nikdy toho nelitovali, protože celá rekonstrukce proběhla hladce a s citem pro místní lidovou architekturu, který v té době nebyl až tak obvyklý. Řemeslníky chválil i za chytré řešení zdánlivě neřešitelných problémů. Ušetřili tak novým vlastníkům nemalé náklady.

Souhra všech zúčastněných

Sami majitelé věnovali obnově roubenky velké úsilí, a to nejen v samotné vykonané práci, ale také tím, že jezdili po skanzenech a památkových rezervacích pátrat po inspiraci a nasát zkušenosti. Hledali řešení, která budou funkční a zároveň neporuší autenticitu místa. Například u střešních šindelů nebyli vůbec spokojení s produkty místních firem, proto se sebrali a odjeli do Beskyd, kde se šindel používá běžně a učili se – jak a z čeho se vyrábí a jak ho správně položit. Díky tomu pak poznali kvalitu nabízených šindelů už podle dřeva před dílnou. V Beskydech také našli toho správného dodavatele jak krytiny, tak dřevěných žlabů. Střechu včetně výměny poškozených krokví realizoval pan Vostřel z Kamenického Šenova. Díky svému zodpovědnému proaktivnímu přístupu a citu pro stavbu neměli v průběhu realizace žádné potíže s památkovým ústavem. Právě naopak – kompromis mezi zachováním památky a využitelností budov se našel vždycky. Majitelé, jejich přátelé, řemeslníci, architektka, tesařská firma v součinnosti s památkovým ústavem dokázali postupně vytvořit místo, kde zůstaly zachované historické hodnoty, ale zároveň mohlo bez potíží sloužit svému novému účelu. Protože chtěli, aby ubytování v Roubence bylo pohodlné a splňovalo vysoké standardy, nebáli se sáhnout po tehdy neobvyklých technologických řešeních. Roubenka je vybavená tepelným čerpadlem typu zemně-voda, které v té době ještě zdaleka nebylo v České republice tak rozšířené jako dnes.

Penzion Roubenka

Po opravách a rekonstrukci budov přišlo na řadu vybavení pokojů a celého zázemí. Majitelé se v něm pokusili reflektovat všechna období života na statku. Od tradiční selské světnice s kachlovým sporákem, kde se hosté mohli scházet ke společnému jídlu, přes vybavení VIP pokoje ve stylu 30. let, až po nefalšované a dnes tak oblíbené retro. Nezapomněli ani na pokoj a zázemí pro tělesně postižené. V roce 2010 sem mohli pozvat první hosty. Jak Jarda vysvětluje, zaměřili se hlavně na movitější klientelu, které krom sauny, bazénu a posilovny nabídli i pobyt se zvířaty, atmosféru historického statku a rozlehlou zahradu navrženou zahradní architektkou, kde mohli návštěvníci poznávat různé druhy rostlin. Roubenka ožila, nejen díky ubytovaným hostům, ale i akcím pro veřejnost, které zde majitelé pořádali. Satisfakcí za dobře odvedenou práci byl fakt, že se sem návštěvníci rádi vraceli.

Domov

Penzion prosperoval, přesto se ho majitelé před pěti lety rozhodli uzavřít. Měli k tomu dva důvody. Jedním z nich bylo složité zásobování – náves Truskavny je maličká a zásobování i vozy ubytovaných ji neúměrně zatěžovali. Druhý důvod byl osobní – manželé už měli aktivit prostě moc. Krom Roubenky vybudovali a provozují ještě Hotel Kokořín v Kokořínském dole, dům řemesel Arcadis ve Vysoké u Mělníku a aktivně se podílejí na rozvoji zdejšího kraje. V současnosti se tak brána statku pro veřejnost otevírá jen příležitostně. Jarda vzpomíná, jak nenápadně a s obavou naznačil manželce, že by se mohli na Roubenku nastěhovat. Její odpověď byla stručná: „Kdy?" „A jak se žije v Roubence?" zeptám se trochu naivně. Jarda se zasměje a ukáže na stěnu: „Koukněte se na dvůr. Tou dírou tam uvidíte." Tepelné čerpadlo stavení temperuje, více tepla dokážou vyrobit kachlová kamna. Ta ostatně při otevřených dveřích zvládnou ohřát i blízké obytné prostory. Přesto život ve starém roubeném stavení není pro každého, protože zdaleka neodpovídá dnešním standardům. Ale jak Jarda poznamená, jsou s manželkou „lesní lidé" a jsou zvyklí na náročné podmínky. Přijímají to, co mají, takové, jaké to je. Za náročnou označuje Jarda hlavně údržbu, zejména střechy a žlabů, které se musejí pravidelně natírat.

Statek se vším všudy

Kolem rozlehlého dvora stojí několik stavení – hlavní dvoupatrová budova statku, špýchar a hospodářské budovy. Společně s Jardou jsme si povídali ve světnici kachlovými kamny, ke které patří i vedlejší světnička, původně nejspíš dostavěný vejminek. Jarda mi pak ukáže i horní patra. V prvním si můžu prohlédnout pokoje pro hosty a nad nimi pak půdu, kde vznikl rozlehlý společenský prostor. Jen lidé s vyšší postavou si tu musejí dávat pozor na hlavu, protože některé trámy jsou proklatě nízko. Na další prohlídku areálu už mě Jarda posílá samotnou. Nakouknu do pokojů v bývalém chlévě i patře špýcharu, na kterém bych vůbec nepoznala, že byl postaven nově, jak dřevo zestárlo a porostly ho popínavé rostliny. Rozhlédnu se po stodole. Všude na mě čeká nějaké překvapení, ať už do detailů propracované retro pokoje, nebo moderní umění po stěnách. Jen je tu ticho a prázdno, na vybavení sedá prach. Z kotce mě pozorují zvědaví králíci, na zápraží odpočívá pes a na lavičce si kočka soustředěně líže packu. Projdu kolem bazénu k sauně ukryté v hloubi zdivočelé zahrady, ukládající se k zimnímu spánku. Pomalu se začíná stmívat, vzduch voní tlejícím listím a hlínou a na mě padá nostalgie. Krom zvuků přírody je tu klid, jenže na jeho pozadí, jako kdybych slyšela hovor návštěvníků, hluk stavby a pokřikování řemeslníků, smích, slzy i tvrdou práci a příběhy, co se tu odehrály, ať už je psal Jarda se svou paní, nebo jejich předchůdci. Možná je to podzimem a možná jen Roubenka šeptá své vzpomínky. Na dvoře mě dožene Jarda: „Pojďte se mou." Vede mě kolem stodoly starou dřevěnou brankou na vedlejší dvůr, kde mi ukáže další poloroubené stavení v ne zrovna dobrém stavu: „Tady budeme pokračovat, nedávno jsme ho odkoupili." Roubenka možná právě odpočívá, ale příběh jejích majitelů rozhodně nekončí. V příštím čísle se můžete těšit na článek o samotné rekonstrukci Roubenky.

• Zastavěná plocha: 290 m²
• Konstrukční systém: revitalizovaná roubená konstrukce z trámů
• Střešní krytina: štípaný šindel
• Vytápění: tepelné čerpadlo, kachlový sporák
• Podlahy: dlažba, dřevo
• Větrání: přirozené okny
• Realizace: 2003-2010, Roubenky Střihavka, www.roubenky-strihavka.cz