Soňa Jonášová: Dřevo je kriticky ohroženým zdrojem!

Soňa Jonášová

• absolventka oboru Zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně
• zahraniční studium a stáže na univerzitě Wageningen v Holandsku a ve španělské Almerii
• od roku 2019 studentka doktorského studia sociální ekologie na Univerzitě Karlově
• zakladatelka Institutu cirkulární ekonomiky, z. ú. – INCIEN
• spoluzakladatelka společnosti CIRA Advisory s.r.o.
• členka poradní skupiny Komise pro problematiku klimatu při Radě vlády pro výzkum, vývoj a inovace
• členka pracovních skupin souvisejících s tematikou cirkulární ekonomiky na ministerské úrovni (MPO, MŽP, MMR aj.)
• členka dozorčí rady iniciativy Změna k lepšímu, spoluzakládající členka platformy Pale Blue Dot, vedoucí výzkumných projektů podpořených TA ČR (Odpad zdrojem, Cirkulární ekonomika jako příležitost pro ČR)

Oběhové hospodářství neboli cirkulární ekonomika nejspíš nepatří s tématům diskusí u rodinné večeře. Přibližte, prosím, její základní principy, nejsilnější stránky.

Jde o principy, které se snaží zachovat přírodní materiály v oběhu po co nejdelší dobu, v co nejvyšší kvalitě a bez toho, aby se staly odpadem nebo zátěží pro životní prostředí. Prioritně jde o volbu materiálů, které jsou z obnovitelných zdrojů, a pokud tato možnost není, tak o čerpání zdrojů takovým způsobem, aby to nepůsobilo fatální důsledky pro ekonomiku a budoucí generace.

Zní to vzletně, ale ve stavebnictví se stává diskuze nad dostupností zdrojů již v rámci jedné dekády velkým tématem. Druhým krokem tedy je formou oprav, repasování či recyklace udržovat hodnotu výrobku co nejdéle. Tento princip můžeme použít například jak u elektroniky a oblečení, tak u domů či nábytku.

Logika cirkulární ekonomiky se jeví jako přesvědčivá. Proč se jí firmy zabývají v tak malé míře? Představuje nějakou konkurenční výhodu ve firemním prostředí? Jsou podnikatelé nějak motivováni ze strany státu k udržitelným praktikám?

Výhod je celá řada. Zůstanu-li u stavebnictví a vybavení domů, například u montovaných a modulárních staveb můžeme hovořit o konceptu budoucnosti. Moduly lze pronajímat, výrobní firmy se tak v případě nezájmu pronájemců mohou vrátit k materiálu, který může navíc v budoucnosti podléhat obrovské volatilitě (míra kolísání hodnoty aktiva nebo jeho výnosové míry – pozn. red.) cen (pozorujeme to již u hliníku, další bude ocel a jiné materiály) a navíc nejsou majitelé vázáni v dnešní době tak rizikovým systémem hypoték.

U nábytku můžeme mluvit o dlouhodobém pronájmu; podobnou linií jde i švédský nábytkářský gigant IKEA, který v této oblasti podniká odvážné kroky. Začíná nabízet garantovaný odkup svého nábytku a používá celou řadu opravdu recyklovaných materiálů. Obecně jsou však firmy zatím zdráhavé. Na západě jde o jednoznačný trend, který zákazníci vítají. Ale i v Česku firmy předbíhají stát. Ten dělá v tématu cirkulární ekonomiky pramálo.

Na vládní úrovni se téma diskutuje zejména v oblasti odpadů, ale to je jen procento ze všeho, co téma zabírá. Jedná se o změnu poskytování produktů na trhu, dohled nad celým životním cyklem, až po konečné využití i systém kontinuálních vylepšení – ať už jde o nábytek či stavební systémy.

Technologie modulárních a montovaných domů tedy koresponduje s myšlenkou oběhové ekonomiky. Přesto se nízkouhlíková ekonomika v podobě „dřevěné revoluce" nekoná. Počet dřevostaveb sice stále roste, ale je to méně než dvacet procent výstavby. V čem myslíte, že vězí překážky? Jsou biologické materiálové alternativy výstavby slibným řešením?

Modularita je naprosto v souladu s cirkularitou. Vždyť od samého prvopočátku jsou takové stavby navrhovány s myšlenkou, že může dojít k potřebě jejich „rozmontování" či přemístění a architekt či projektant tak musí myslet nad rámec průběhu životního cyklu.

V otázce dřevostaveb jsme stále slabí v osvětě výhod, které takové stavby přinášejí – od vnitřního prostředí, po schopnost dřeva vázat uhlík, což může být další benefit pro udržitelnost hledající stavebníky.

Ale jde i o metody, které jsou běžně dostupné na severu i západě Evropské unie, jen u nás zůstáváme u starých zvyklostí a například vícepatrovým dřevostavbám normy nepřejí.

Nicméně osobně v nich vidím jedinou cestu, jak v průběhu pár následujících let vytvořit poptávku po kůrovcem napadeném dřevě, které z České republiky mocně vyvážíme do Číny a zbavujeme se tak suroviny, která do pár let nebude dostupná ani pro stavby, natož pak pro druhotné, energetické využití.

Nad absencí diskuzí na téma surovinové bezpečnosti v oblasti dřeva se nepřestávám podivovat. Do dvou, tří let budeme tímto tempem bez dřeva. Biologické materiálové alternativy je vždy třeba hodnotit z pohledu celého životního cyklu. Tedy od způsobu produkce, po likvidaci. Alternativu je třeba volit tak, aby přinášela opravdové výhody a nešlo jen o náhradu, která je polovičatá.

Podle vás tedy není pravda, že máme dřeva jako stát nadbytek?

V tomto případě mi docházejí slova. Nadbytek dřeva není pravdou. Mnoho dřeva je již předsmluvněno zahraničními odběrateli zejména z Číny, což způsobuje i přes vizuální přebytek naopak nedostatek pro lokální zpracovatele. O nedostatku dřeva se mluví i v pohřebnictví, což pro mě byla informace dokreslující celou parodii na vládnutí, kterou vidím každý den. Dřevo je jednoznačně ohroženou surovinou.

Potřebujeme, aby se dostalo na seznam kriticky ohrožených zdrojů. Finalizujeme proto sérii doporučení, která máme s dalšími radami a sdruženími v plánu předložit vládě. Na pořadu dne je diskuze mezi všemi aktéry o okamžitém využití státních prostor pro uložení opracovaného dřeva na další roky.

To, že to stát neřeší, mě dovádí k nepříčetnosti. Naprosto selhává jakákoliv péče, stejně jako jsme tomu svědky v pandemii. Institut cirkulární ekonomiky INCIEN bude v této věci velmi aktivní zejména během následujících pár měsíců.

INCIEN – Institut Cirkulární Ekonomiky

Institut Cirkulární Ekonomiky, z. ú., je nevládní neziskovou organizací, která se zaměřuje na inovativní environmentální management. Jeho misí je informovat, vzdělávat a interpretovat osvědčené postupy a společně vytvářet průkopnické projekty při přechodu ekonomiky z lineární na cirkulární. Institut svými aktivitami dlouhodobě přispívá k naplňování globálních cílů udržitelného rozvoje a nastavuje téma cirkulární ekonomiky do agendy klíčových aktérů, jako jsou regiony, průmyslové sektory a stát.

Takže dřevostavební průmysl by se měl obávat o zdroje materiálu? Týká se to i zdrojů, jakými jsou písek, kámen, cement ...?

Naprosto jednoznačně. Právě zakládáme nebo jsme členem několika pracovních skupin, které se propojují ve smyslu náhrady toho, co by měl řešit stát, kde však naprosto chybí jakýkoliv schopný národohospodář. Česko je před obrovskou surovinovou krizí, která může potenciálně dorovnat krizi pandemickou.

Bez zájmu státu o zajištění energetické a surovinové bezpečnosti můžeme být například za doby sucha bez možnosti dobývání nových těžebních prostor, které jsou často znemožněny ochranou zdrojů podzemní vody a navíc tyto povolené prostory v Česku ubývají.

V lesnictví dotujeme ztráty a máme pocit, že se „nic neděje", přitom pod rouškou noci a pandemie ze všech oblastí odjíždějí kamiony k exportu materiálů do zemí třetího světa. Nechápu, že se o tomto problému nemluví. Pro naši organizaci se stává prioritou stejně jako tlak na stát, aby recykláty a lokální suroviny poptával ve svých zakázkách.

Podobně představa, že se dnešní studenti stavebnictví a architektury dostanou do praxe, kdy budou čelit významnému nedostatku surovin, o kterých se učí, je motivací, proč se věnujeme sestavování celé řady vzdělávacích programů.

Nejsem si jistá, že jsou si výrobci stavebních materiálů a stavařské firmy vědomi hloubky této krize. Ale kdyby snad byli, jak se mohou do systému cirkulární ekonomiky zapojit?

V cirkularitě je nezbytná spolupráce mezi sektory. To bude v Česku velký oříšek a příležitost zároveň. Stavitelé jako Skanska ale už začínají uvažovat v celých změnách konceptů od uzavírání memorand s dalšími výrobci stavebních materiálu ve věci hledání řešení pro dokonalou recyklaci nebo začínají poskytovat systém recyklace vod v nových developerských projektech.

I modrá a zelená infrastruktura nových projektů včetně energetiky by totiž měla „sedět" do celého konceptu. U projektů, kde jsme ve fázi ideace, nebo naše sesterská firma CIRA Advisory při realizaci, je tak často hlavní prací takzvaně „posadit" dodavatele k jednomu stolu a nechat je vymyslet společná řešení, která budou fungovat v synergiích. Tak se staví cirkulární ekonomika.

Na jednom semináři cirkulární ekonomiky padl názor, že uzavření smyčky cyklu je nemožné, že má technologická a ekonomická omezení...

Jistě, některé materiály nejde zachovávat v oběhu donekonečna. Vlákna papíru se zkracují, to samé platí o textilu. Přimícháváním barviv a jiných chemických zlepšovadel do plastových výrobků tak často nezvratně měníme jejich strukturu i možnost recyklovatelnosti. Biomasa samozřejmě podléhá rozkladu a měla by být primárně vracena do půdy, tak nelze očekávat nekonečnou „cirkulaci".

Pravdou ale je, že i technologie se posunují, a tak co bylo v průmyslu plastů před šesti lety inovací, je dnes běžnou praxí nebo praxí připravovanou. Mluvím například o chemické recyklaci a dalších pokročilých technologiích využívání energetického potenciálu odpadů či bioodpadů, které zatím z většiny skládkujeme bez užitku a navíc si zakládáme na obrovský budoucí (a při pohledu na čáslavskou skládku i současný) problém.

CYRKL – největší odpadové tržiště v Evropě

On-line platforma vznikla pro zavádění principů cirkulární ekonomiky do odpadového hospodářství firem napříč všemi odvětvími a čile se na ní obchoduje i s materiálem ze staveb. CYRKL propojuje vhodné obchodní partnery pomocí nejmodernějších digitálních technologií a strojového učení. Systém využívá více než 4 200 společností i jednotlivců z 60 zemí světa, kteří společně ušetřili přes 221 000 tun CO₂. Registrace je zdarma a přidání produktu nebo jeho poptání trvá jen několik minut.

Přijde mi, že se posledních deset let točila udržitelnost hlavně kolem využívání energie, tedy jen velmi úzké zaměření, což bylo možná i dost pohodlné a odvedlo to pozornost od ostatních důležitých aspektů. Je ve výhledu Evropské komise rozšíření tohoto rámce, co se týká výstavby? Mám dojem, že když zmíníte další atributy cirkulární ekonomiky, spousta dodavatelů ve stavebnictví se zděsí.

Ano, jedna z klíčových oblastí akčního plánu pro cirkulární ekonomiku je stavebnictví. Mluvím o nutnosti digitalizace staveb, takzvaný systém BIM, který umožňuje od samotného návrhu až na konec životnosti přesně rozpoznat, jaké materiály byly použity a stavbu rozložit. Je to vlastně zdokonalená technická dokumentace budov se zřetelem na další užití materiálů.

K připomínkování se dostává už i LCA materiálů (life cycle assesment) a jejich promítnutí do výpočtu stopy CO₂ či podpora modulárních staveb s mnoha přidanými funkcemi na úrovni městských ekosystémů. Doporučuji část o stavbách prostudovat detailněji. Jasně ukazuje, kde bude trend a konkrétní legislativa opravena v následujících pár letech.

Samotná recyklace nás ale nezachrání před přebytky věcí, ne?

To jistě ne. Cestou je prevence například v podobě ekodesignu, který je ze své podstaty postaven na snaze navrhnout produkt odolný, skutečně potřebný a tak, aby v žádné fázi životního cyklu nebyl zátěží. Smutné je, že se tyto koncepty zatím neučí téměř na žádné škole průmyslového designu nebo architektury a stavebnictví tak, jak by bylo potřeba.

Přitom na těchto konceptech by měla stát budoucnost produktů i výstavby. Zatím se řeší zejména zalíbení zákazníkovi, ekologická stránka bývá významně podřadná. Spotřebitelské tempo dnešní civilizace, která produkuje tolikodpadů jako ještě žádná generace před námi, to je teprve výzva.

Problém odpadů zahlcuje přírodní ekosystémy, dostává se zpátky k nám v podobě toxických látek zachycených na mikroplastech, rozložených a uložených do tkání těl ryb. Mícháme si vědomky i nevědomky koktejl látek, které necháváme unikat do přírodních ekosystémů, a děláme, že se to jaksi „samo vyřeší".

Tady ale mluvíme právě o nutnosti stavby systémů tak, aby byly nejen udržitelné, ale opravdu odolné. A nutně s tím souvisí přehled nad chemickými látkami (od pesticidů po zpomalovače hoření ve stavebních materiálech a zařízeních interiérů), které jsou uváděny do oběhu.

Pro jeden užitek a strach z požárů zakládáme na problémy další. Nehořlavé příměsi ve stavebních materiálech a v elektronice jsou jedním z důvodů, proč takové materiály končí na skládkách.

Máte přehled o tom, jak velké procento odpadu u nás pochází ze staveb a z jak velké části je skutečně recyklován?

Stavební a demoliční odpady tvoří přes polovinu všech odpadů, které v ČR vznikají. Mluvíme tak o milionech tun odpadu. Co je ale nejzajímavější, že ve statistikách se jako „recyklace" vykazuje i použití těchto materiálů na vyrovnání terénu a další „úpravy", které nemají s recyklací nic společného.

Přirovnala bych toto výkaznictví k nakládání s plastovými obaly, u kterých jsme celá léta vydávali prosté třídění za recyklaci, nicméně pokud se podíváme na množství obalů na trh uvedených a množství odevzdané k recyklaci, tak jde o zhruba pětinu původního množství.

Podobně je to u stavebního odpadu. Ve statistikách se dočtete, že recyklujeme přes devadesát procent, ale to je absolutní nesmysl. Poměr bude zhruba opačný.

Domnívám se, že recyklovaný materiál má u nás stigma; často je vnímán jako něco méně hodnotného.

Pravdou je, že v Česku jsou některé oblasti vskutku specifické. Chybí dlouhodobá osvěta přínosu výrobků z recyklátu a čeští zákazníci jim pak nevěří. Považují je za výrobky „vyrobené z odpadu" a mají pocit, že musejí chtít to pravé, primární, nové. Opak je pravdou.

Při recyklaci jsou dodržovány takové postupy, že finální výrobky musejí splňovat stejné požadavky na kvalitu jako výrobek z primárního zdroje. Ale firmy, namísto snahy vzdělávat své zákazníky, často ani nekomunikují, že jde o výrobky z recyklátu nebo vedlejších produktů energetiky, jako jsou například popílky vznikající při výrobě energie.

Přitom na západ od Česka je to stěžejní prodejní artikl. Vzhledem k tomu, že jsme na pokraji krize nedostatku primárních surovin, považuji používání recyklátu za nutný nový standard. Ve veřejných zakázkách už platí od ledna letošního roku, že by měli zadavatelé poptávat environmentálně a sociálně odpovědná kritéria, a tak se celá situace velmi radikálně změní.

Češi jsou ale i tak „pintlich", že požadují například čistý bílý pórobeton z primárních surovin, a ten šedý je opředen mýty o tom, že obsahuje toxické prvky nebo je radioaktivní. A tak se popílek, který je vedlejším produktem při výrobě energie a ze kterého se může vyrábět, skládkuje nebo se jím zasypávají doly.

Tím si zaděláváme na celou řadu problémů – nedostatek primárních surovin, plné skládky i doly, které mohou být v budoucnu přirozeným rezervoárem vody... Osvěta a spolupráce všech aktérů je třeba. A v tom bohužel tato vláda nepomůže.

Když mluvíte o recyklátu; jaký je váš názor na používání kompozitních stavebních materiálů jako je dřevoplast, bioplast, vláknocement, sádrokarton..., není jejich životní cyklus problematický?

U kompozitních materiálů jsou sice často používány druhotné suroviny, ale jejich mísením se surovinami naprosto jiného druhu dochází často ke snížení možné recyklace na konci životního cyklu.

A stejně často jsou dále nerecyklovatelné. Dřevoplast tak ničí kvalitu plastu i dřeva, a pokud ho uvádět na trh, tak rovnou zajistit i systém odděleného sběru a recyklace. Dnes takové materiály nalézáme při analýzách skládek.

Se sádrokartonem to začíná být lepší, probíhá mnoho výzkumných projektů od ČVUT po VUT, ale všeobecně – v cirkulární ekonomice by každý producent měl mít rozšířenou zodpovědnost od systému uvádění na trh, po systém zpětného odběru. To platí o všem. Alespoň se tak začneme už při výrobě a ekodesignu zabývat tím, jestli je reálné tyto materiály vrátit do oběhu či ne.

Myslíte si, že slovo odpad někdy zmizí z našich slovníků?

Ano. Dávám tomu tak pět až deset let. O odpadu budeme mluvit jen v případě, kdy bude skutečně toxický či nebezpečný a bude třeba jeho šetrná likvidace. Jinak budeme mluvit o surovinách a zdrojích.

Jelikož budovy nelze považovat za izolované entity, jak je uzavřený cyklus výstavby domů propojen s úrovní okolí a obcí?

Na úrovni obcí a regionů mluvíme o nutnosti vytvářet synergie materiálových i energetických toků. Tak, aby nedocházelo k plýtvání. A budovy jsou tak nezbytné součásti systémů, které by měly být od zelených střech jímajících vodu v době dešťů (a efektivně ji distribuující v rámci v budoucnu nezbytné dvojí infrastruktury pro vodu dešťovou a pitnou), až po využívání lokálních zdrojů materiálu k výstavbě, součástí těchto ekosystémů.

A co třeba technologie „chytrých domů", lze je považovat za součást cirkulární ekonomiky?

Co se dá měřit, se dá sledovat a optimalizovat. Digitalizace a technologická řešení nám umožňují efektivně spínat energii v době, kdy je potřeba, a osobně velmi fandím hybridním budovám kombinujícím prostor pro práci i bydlení, kde se například energeticky náročné serverovny stávají zdrojem akumulovaného tepla na dobu, kdy se lidé vracejí z práce. To samé lze říci i o uzavřených systémech recyklace vody a tak dále.

Jak by se měl stavebník postavit k zadání domu vůči projektantovi či realizační firmě, aby to bylo v souladu s udržitelnou výstavbou? Četla jsem, že cena projektu, potažmo použitých materiálů, má vazbu na odměnu projektanta, a není proto vůle vybírat levnější či ekologičtější varianty.

V této oblasti je naprosto nutná doplňující vzdělávací činnost projektantů a architektů. Nechci ale házet nikoho „do jednoho pytle". Dlouhá léta vše „fungovalo" a udržitelnost byla prvkem alternativním. Dnes je to nutnost. Ale upskilling – učení nových dovedností – je třeba aplikovat i na úrovni zadavatelů stavby.

To je i oblast, kterou jsme vytipovali jako klíčovou a v rámci INCIEN Akademie organizujeme kurzy o cirkulární ekonomice pro zadavatele / stavebníky a od září začneme připravovat i kurzy o cirkulární ekonomice ve stavebnictví.

Myslíte si, že lidé dostatečně využívají zdravého selského rozumu?

Nahradila bych pojem selského rozumu péčí řádného hospodáře. Ten se ohlížel na mnoho let dopředu a staral se v původním významu o půdu jako o statek, který předá svým dětem, a snažil se ji udržet v co nejvyšší kvalitě. Dnes bychom tak měli přistupovat k celému národnímu hospodářství.

Vnímám obrovský zájem firem i dílčích partnerů o spolupráci. I proto jsme spoluzaložili platformy jako je spolek Změna k lepšímu, která se snaží o správnou aplikaci prvků Zelené dohody pro Evropu do českého prostředí nebo platformu ředitelů a lídrů Pale Blue Dot, kde se potkávají lídři firem jako je Kofola, Suez, Nafigate Corporation nebo Kovocité. Sdílejí navzájem výzvy, kterým čelí a hledají společná, cirkulární řešení. To mi dává obrovskou naději – zájem je velký.

Máte oblíbený příklad fungování oběhového hospodářství?

Mám jich mnoho. Vždy ale stojí na průmyslových symbiózách nebo spolupráci více aktérů. Ne vždy je to jen o odpadech. Fandím firmám jako Nafigate corporation, které z odpadních olejů vyrábějí bioplasty nové generace, skutečně rozložitelné v přírodních ekosystémech. Fandím i spolupráci mezi velkými stavaři a českým know-how, ze kterého vznikl například projekt Rebetong – český patent na výrobu betonu z recyklované suti.

Ale jsem nadšena i z malých lokálních projektů, jakým je energeticky soběstačná farma Choťovice, která nepodceňuje využívání kompostu a do půdy vrací například i kávovou sedlinu ze sběru kávových kapslí. Takové formy spolupráce mi dávají naději, že české firmy mohou ukázat světu, že cirkulární ekonomiku chápeme.

Jak vypadá vaše představa oběhové ekonomiky budoucnosti?

Představuji si vedení států naladěné na vědomé hospodaření se surovinami, které zdědilo od předchůdců a mělo je v co nejlepší kondici a dostupnosti předat dalším generacím. Je to opak vládnutí dneška. Vize je ale i znalost občanů a firem o tom, že úspora zdrojů znamená i úsporu v rozpočtech, tedy i v peněžence.

Chtěla byste nějak apelovat na budoucí stavebníky a uživatele rodinných domů?

Ráda bych, abychom začali na věci pohlížet optikou mnoha úhlů pohledu. Dům by měl být krásným, pohodlným a zdravým místem k bytí. To ale neplatí jen pro lidi, ale i pro okolní prostředí.

Měli bychom vést diskuze namísto sektorů a zbavit se tvrzení, že „takhle to dělám roky a tak to musí fungovat". Mumifikujeme tak zastaralé technologie a nedáváme prostor nápadům pro budoucnost. Zkusme méně mít a více být.