Dana Jakoubková | Čtvrtek, 09. leden 2020 |
Je již zcela jisté, že tendence k trvalému růstu a navyšování zisku jsou samy o sobě neudržitelné – nelze s nimi počítat donekonečna. Debaty o udržitelném rozvoji, které zahrnují rovnováhu mezi jeho ekonomickou, společenskou a ekologickou stránkou, se tak čím dál častěji přesouvají z úst ekologů a zelených aktivistů do rétoriky manažerů firem. Navrhování staveb 21. století, a především těch s použitím dřeva a materiálů na jeho bázi, už tedy není jen záležitostí architektonického a technického přístupu, ale i velké perspektivy, kterou je nutné pro budoucnost lidstva rozvíjet. Na stavebníkovi pak je, aby nepodlehl zelené reklamě, nýbrž pečlivě zvažoval benefity, které jsou mu předkládány. Jinak by mohl brzy nákladně odstraňovat následky své dřívější užitečné činnosti.
Co si představit pod formulí „ekologický materiál"
Zjednodušeně řečeno jde o to, aby výrobek, kromě toho, že nezhoršuje zdraví člověka, nepřinášel ani zátěž pro životní prostředí v průběhu celého svého životního cyklu.
Pro laika je obtížné porovnat relativně nesourodá kritéria stavebních materiálů, počínaje druhem a původem suroviny potřebné k výrobě, způsobem těžby, technologickým postupem zpracování přes energii vynakládanou na výrobu, energii na dopravu, způsob recyklace s minimálním energetickým vstupem a minimálním přídavkem nerecyklovatelných materiálů až po produkci emisí a odpadů.
Rozhodování vám ale neusnadní ani označení „eko", protože to samo o sobě nic nevypovídá. Jde o přírodní materiál? Má nulové emise CO2? Neznečistila jeho výroba oceán? „Eko" je označení značně neurčité, což jednak umožňuje zahrnovat pod tento pojem zcela různé obsahy, jednak neklade žádné překážky jeho zneužívání.
Výrobce k ničemu nezavazuje a už vůbec nemusí znamenat, že se jedná o šetrný výrobek v celém životním cyklu. Může jít o takzvaný „greenwashing", což je poněkud nečistý marketingový nástroj a v podstatě vymývání mozku prezentací výrobku jako ekologického bez obecně uznaných kritérií, která by dávala spotřebiteli nějaké vodítko nebo jistotu.
Začleňovat ekomluvu do marketingu firmy se stalo běžnou praxí a slova jako ekologický, environmentální a udržitelný tak poněkud ztrácejí na hodnotě.
Tento mezinárodní symbol zdravotně nezávadných a ekologicky šetrných výrobků pro stavebnictví získává u zákazníků stále větší význam, především v zahraničí je často dokonce podmínkou. Potvrzuje dodržování vysokých standardů kvality ve všech oblastech souvisejících s udržitelností. Natureplus je jediná evropská ekoznačka speciálně pro stavební výrobky.
Podle čeho tedy vybírat
Aby to měl spotřebitel trochu jednodušší, může například porovnat uhlíkovou stopu výrobku, která sleduje součet CO2 a ostatních skleníkových plynů, které jsou po celou dobu životního cyklu stavebního materiálu uvolněny do ovzduší – při jeho výrobě, dopravě na místo, po dobu užívání i pro jeho likvidaci.
Jednou z metod, která zahrnuje výpočet uhlíkové stopy, je „posuzování životního cyklu" (LCA), což je poměrně složitý analytický nástroj. Nicméně na jeho výstupech je založeno „Environmentální prohlášení o produktu" (EPD) – veřejně přístupný, podrobný „průkaz" produktu, ve kterém uvádí výrobce všechny informace o materiálu relevantní z hlediska životního prostředí, včetně popisu výrobku a jeho výrobního procesu.
Tyto údaje jsou ověřovány a stvrzeny nezávislou komisí odborníků. Toto prohlášení je také podkladem i k různým certifikátům napříč Evropou, a podle toho už se spotřebitel může lépe orientovat. Ne každý výrobce si však tento certifikát může dovolit finančně, byť má třeba super eko výrobek. Takže fakt, že certifikát nevlastní, neznamená, že jeho zboží je k životnímu prostředí „nepřátelské".
Označení eco-INSTITUT zaručuje vysokou kvalitu výrobků s nízkými emisemi a znečišťujícími látkami, přispívá k transparentnosti stavebních výrobků a nábytku a podporuje zdravotní a ekologické aspekty v oblasti udržitelné výstavby. Výrobky lze použít bez omezení v projektech výstavby a rekonstrukce i pro vybavení obytných a pracovních prostor.
Ekologie jako součást firemní filozofie
Důraz na ekologii klade stále více firem i ve stavebním průmyslu. Některé to myslí vážně a místo zeleného „pí-ár", které rychle „zabírá", staví na ekologické filozofii.
Myšlenka trvalé udržitelnosti totiž vyžaduje dlouhodobou koncepci a promyšlený systém. Jako součást firemní filozofie ji už desítky let praktikuje například společnost EGGER. V centru jejího počínání stojí uzavřený koloběh materiálu. Proto sází na plně integrované výrobní závody s krátkými přepravními trasami.
Dřevo zde zhodnocuje nejprve materiálově – od výroby masivních dřevěných produktů v pilařské výrobě až po výrobu aglomerovaných materiálů na bázi dřeva. Zbytky dřeva a recyklovanou dřevní hmotu, které již nejsou vhodné pro výrobu, využívá energeticky ve vlastních elektrárnách na biomasu.
Například většina vedlejších produktů z pilařské výroby, které EGGER zpracovává v závodu Brilon (SRN) do materiálů na bázi dřeva, pochází z pily, která je součástí výrobního komplexu. Ušetří se tím přibližně 5 800 přeprav nákladními vozidly z okolních pil ročně (cca 580 000 km).
Využití recyklovaného materiálu ve výrobcích vede k tomu, že v porovnání s jeho termickým využitím zůstane po celou dobu užívání těchto výrobků déle vázáno 1,46 milionu tun CO2 ročně. Biogenní paliva, která nelze materiálově zhodnotit, přeměňuje firma EGGER ve vlastních elektrárnách na biomasu na teplo a zelenou elektřinu. Zabraňuje tak ročně produkci zhruba 690 000 tun emisí CO2 z fosilních paliv. Celkově asi tři čtvrtiny emisí CO2 z výroby energie závodů EGGER pochází z obnovitelných, CO2 neutrálních paliv.
Obr.: Udržitelný koloběh dřeva. Ilustrace: EGGER
Materiály na bázi dřeva představují ekologickou alternativu k mnoha jiným. V porovnání s betonem, cihlami a kovy obstojí dřevo s ohledem na důležité ukazatele, jako jsou spotřeba primární energie a potenciál globálního oteplování, podstatně lépe.
Jeden „udržitelnější" než druhý
Do hry o ekomateriály vstupují i výrobci odkazující na přírodní původ výrobků, přitom se může jednat jen o zlomek „přírodního" v celém obsahu produktu, například písek nebo vodu.
Zaklínadlo „přírodní původ" samo sebou nestačí ani u materiálů ze dřeva. Právě zde, více než kde jinde, vstupuje do hry certifikace dřeva a dřevěných výrobků (PEFC nebo FSC), která podává informaci o tom, že dřevo – kromě toho, že je „přírodního původu" – pochází z trvale udržitelných, tedy šetrně obhospodařovaných lesů, a ne třeba z ilegální těžby, a kterým zpracovatel dřeva prokazuje shodu procesu spotřebitelského řetězce lesních produktů s požadavky technického dokumentu na zpracování dřevní hmoty pouze z ověřených zdrojů.
Původ dřeva, respektive některý z certifikátů, je například jedním z kritérií pro získání členství v Asociaci dodavatelů montovaných domů (ADMD). Samozřejmostí by mělo být dřevo z lokálních zdrojů, protože vézt jej přes půl zeměkoule není zrovna nejšetrnější postup vzhledem k nákladům na energii pro dopravu.
Ekologicky šetrný výrobek a služba je ekoznačkou České republiky používanou v Národním programu environmentálního značení. Při udělování této značky je kladen důraz na vliv na životní prostředí a lidské zdraví ve všech životních fázích daného produktu.
A protože opakování = matka moudrosti...
... zaručeně ekologický materiál vyrobili, dopravili a zabudovali při co nejnižší spotřebě energie, v ideálním případě jej získali z místních obnovitelných zdrojů nebo za svůj původ vděčí recyklaci a po dožití se sám stane recyklátem. O tom všem je nutné se u dodavatele informovat a občas také číst mezi řádky.
Údaje o uhlíkové stopě jednotlivých stavebních materiálů lze získat ve specializovaném katalogu, který vyvinuli na Fakultě stavební ČVUT v Praze a který je průběžně doplňován dle EPD certifikátů jednotlivých dodavatelů. Interaktivní nástroj najdete na adrese www.envimat.cz a jeho použití je po zaregistrování bezplatné.
Otázky pro odborníka
Mám dojem, že výraz „ekologický" je tolik nadužíván, že skoro ztratil na významu. Co o tom soudíte?
Slovo „ekologický" na významu určitě neztratilo a podle kontextu mu každý rozumí. Horší to je s ekologem samotným. Tam už někdy může být zmatek, protože není jasné, jestli myslíme ekologa jako vědce, nebo ekologa jako aktivistu. A nic proti vědcům a aktivistům, potřebujeme rozhodně oba. Jen je dobré umět mezi nimi rozlišit, což je někdy těžké. I kvůli tomu, že někteří ekologovévědci se stávají ekologickými aktivisty.
Lidé kolikrát ani nepátrají po tom, co se za označením výrobku nebo služby nálepkou „eko" skrývá. Berou to tak nějak paušálně. Přitom je možné, že na cestě zboží z výroby ke spotřebiteli je ekologická možná jen recyklovatelná krabice obalu. Existuje nějaký předpis, norma, která stanoví, co lze označit jako ekologické?
Není. Respektive u biopotravin je jasně dané, na co lze nalepit nálepku BIO, ale u ostatního zboží nic takového není. Takže klidně koupíte toaletní papír, na kterém je nápis „100% recycling". Bůh ví, co to znamená...
Svého času se do toho snažil vnést jakýsi pořádek stát prostřednictvím své ekoagentury Cenia. Ta firmám pomáhala s tím, aby ekotvrzení na obalech byla v pořádku, aby netvrdila nesmysly, a chtěla po nich, aby tvrzení doložily. Ale jelo to jen chvíli, stát na tohle, s prominutím, dlabe.
Spotřebitel se lživé ekoreklamě může bránit tím, že pošle podnět Radě pro reklamu, což je ale instituce zřízená reklamními společnostmi. Pokud spotřebitel dostane lživou ekoreklamu bezprostředně při nákupu, může se obrátit na Českou obchodní inspekci, která má dohlížet na poctivost prodeje. A pokud člověk dostane nějaký ekoleták, který ho zvedne ze židle, pak je potřeba informovat živnostenský úřad. Anebo si z takové reklamy udělat legraci na Facebooku.
Napsat firmě, jak ten stoprocentní recycling vlastně myslí. To mám pocit, že je asi nejúčinnější.
Jak firma eko označení prokazuje, případně může o svém výrobku, službě tvrdit, že je „eko" i bez nějakého certifikátu?
Slušné firmy mají pro své výrobky či služby nějakou uznávanou ekoznačku. Evropská unie má svou The Flower, Němci modrého anděla, skandinávské země labuť. My máme Ekologicky šetrný výrobek nebo certifikaci FSC pro papírenské zboží a zboží dřevěné. Nebo výsledek německého spotřebitelského testu ÖkoTest. To jsou certifikáty, kterým se dá věřit, které jsou garantovány třetí stranou.
Ale pokud firma na svém výrobku obecně tvrdí, že je ecofriendly nebo že výrobek nepoškozuje životní prostředí, jde jen o marketing, kterému já mám tendenci spíš nevěřit.
Jak tedy ekoreklamě nenaletět?
Těžko. Reklama obecně je dělaná tak, abychom jí naletěli. Platí to i pro ekoreklamu. Pomůže, když se člověk v základu zorientuje v oficiálních ekoznačkách. A pak musí zbystřit, kdykoliv na pracím prostředku najde nové ekologo.
Já jsem se třeba naučil kupovat řadu výrobků Nature od drogerie DM. Ve spotřebitelských testech dTestu jejich výrobky nedopadají špatně a některé výrobky mají německou, některé unijní ekoznačku. Takže pak nakupuji úplně automaticky a jiných reklamních lákadel si nevšímám.
Jak byste hodnotil úroveň osvěty v oblasti eko značení výrobků a služeb?
Tady na celé čáře selhal stát. Máme vlastní ekoznačku už od roku 1994, ale stát ji neumí lidem „prodat". Vzniká tak začarovaný kruh: lidé ekoznačku neznají, takže ji nehledají, a firmy následně nemají důvod si ji pořizovat. Lidé pak ekoznačku na výrobcích nevidí, takže ji neznají. A do toho se měl nacpat stát s mediální masáží, ale to se nikdy nestalo. Výrobci, kterým o to jde, nebo ti, kteří exportují do západní Evropy, si raději pořizují unijní ekoznačku.
A jak byste definoval „stoprocentně ekologický" materiál, výrobek?
Na příkladu obalů to jde docela hezky. Banán má super obal, stoprocentně ekologický. Banán sníte, slupku dáte do kompostéru a žížaly ji zpracují. Nevzniká žádný odpad. Nemá moc smysl při nákupu banány balit do pytlíku.
Skvělé jsou výrobky, které můžete používat opakovaně a jsou buď nerozbitné, nebo snadno opravitelné. Věci, které vydrží.
A naopak největší peklo pro životní prostředí jsou věci na jedno použití. Použít a vyhodit je skoro to nejhorší spotřebitelské chování. Úplně nejhorší je nepoužít a vyhodit. To často děláme s jídlem. Nakoupíme, nacpeme do lednice a pak to zkažené vyhodíme.
Hodně frekventovaným spojením je „ekologická domácnost". Často se za ním skrývá jen recyklace odpadu, čisticí prostředky nebo myčky na nádobí. Pro mě je mnohem výmluvnější ekologické bydlení. Pokud bychom si ho představili jako knihu, kolik by měla kapitol a které by to byly?
To je hodně široké téma. Velkou část ekologické stopy domu nese jeho samotná výstavba, použité materiály a podobně. Dalším pak je, jak moc plýtvá, nebo šetří či dokonce vyrábí energii. Jak nakládá s dešťovou vodou, jak nakládá s odpadní vodou. Jestli je udělaný tak, aby se v něm dobře žilo. U moderních staveb není ani tak problém dům zatěsnit jako uvětrat. A spát v ložnici, kde není dost kyslíku, není dobré.
Ale dál. Pak záleží na tom, jak sami v domě žijete. Jak moc vytápíte, jak moc plýtváte nebo šetříte vodou, jak moc generujete odpady a jaké. Celá kapitola by byla o jídle. A to určitě není všechno.
Osobně bych takovou knihu psát nechtěl. Je celá řada věcí, které jsou hodně individuální, a je řada variací na dané téma.
Označil byste za ekologický dům, který je postavený ze dřeva?
Dům ze dřeva může být ekologický, ale také nemusí. Velkou výhodou je, že dřevo je obnovitelný zdroj, kterému nehrozí vyčerpání. Dobré je, když je dřevo místní. Nemá smysl ho vozit přes půl planety, což platí ostatně pro každý stavební materiál. Ale jistě záleží i na tom, zda jsou ekologické i další materiály ve dřevěném domě použité, na tom, jakou technologií je dům postavený, jak je energeticky úsporný a jak ekologicky se v něm žije.
Řekla bych, že společnost je už tak moc zaměřená na spotřebu, že ekologizovat je nesnadné. Myslíte si, že je tak masivní spotřební kulturu možné nahradit nějakým uvážlivějším řešením?
Naše společnost je ryze konzumní, spotřebitelská. A tak, jak je nyní nastavená, dříve nebo později naši planetu v nějakém smyslu spotřebuje. Jedním z řešení, které by nemuselo zas tolik bolet, je udržitelný rozvoj. Ten v kostce staví na odpovědnosti vůči budoucím generacím.
Udržitelný rozvoj by měl umožnit kvalitní život a zároveň respektovat limity, které naše planeta má. Není to dokonalý koncept, má řadu slabých míst. Třeba úplně přesně neznáme všechny limity. Nevíme, kdy nějaká ekosystémová služba zkolabuje. Ale dá se odhadnout, kdy se ještě pohybujeme na bezpečné straně. A nic lepšího se také zatím nevymyslelo.
Jasné je, že naše spotřební společnost se musí přeměnit ve společnost udržitelného rozvoje.
Martin Mach Ondřej
šéfredaktor serveru Ekolist
Nejnovější články v kategorii “Zdravé bydlení”
-
Víte jak správně vytápět víkendový dům?
Nejčastěji se v rekreačních objektech setkáváme s vytápěním elektrickým, protože jeho pořízení vychází z hlediska všech zdrojů nejlevněji, a to je u domů, které v zimě obýváme…
-
Zdravé prostředí bez alergenů pomůže v domě zajistit centrální vysavač
V souvislosti s množícími se alergiemi a viry je třeba zajistit co nejzdravější vnitřní prostředí v domě. Velmi účinným prostředkem, který můžete do boje za čistý domov nasadit,…
-
I u nás to jde! Ze dřeva se staví (nejen) školy a školky
Podle statistik z posledních let se v Česku každoročně postaví bezmála tři tisíce dřevostaveb. Jedná se především o rodinné domy, ale postupně přibývají i další typy staveb s…
-
Recyklace, upcyklace, downcyklace. Přispět může každý z nás
Ačkoliv lidstvo v současné době netrpí absolutním nedostatkem zdrojů, je otázkou budoucnosti v řádu několika málo let, kdy tomu tak může být. Podle statistických ukazatelů totiž…