Příběh mladého páru z Kladna je poněkud netradiční. Do svého nového domu se totiž nestěhovali z menšího bytu, jak tomu většinou bývá, ale z bytu většího, než je jejich současné bydlení. Jejich nový domov je zajímavý především netradičním řešením horního patra, které obývají ve společném otevřeném prostoru dohromady se svými dětmi – soukromí jim však zatím nechybí.

S dětmi jsme dříve bydleli v rodinném domě v Kladně. Ačkoli šlo o dům, měli jsme v něm k dispozici pouze větší byt, jehož uspořádání nám nevyhovovalo. Na přilehlou malou zahrádku jsme neměli dobrý přístup ani výhled, což není s malými dětmi zrovna praktické. Zkrátka žili jsme tam spíš, jako bychom bydleli v bytě, kromě toho nám vadila blízkost čím dál tím frekventovanější silnice. Na sousedský život v klidné čtvrti města, který nás oba lákal, nemohlo být v této čtvrti se smíšenou zástavbou ani pomyšlení tím spíš, že domů určených k bydlení v ní postupem času ubývalo ve prospěch firemních sídel. Nakonec jsme se tedy rozhodli z tohoto byť prostorného bytu odstěhovat.

O stavbě nového domu jsme však neuvažovali. Jednodušší nám připadala renovace staršího domu. Začali jsme tedy hledat tady v Kladně, našem rodišti, ve kterém chceme oba zůstat. Během několika měsíců jsme se byli podívat na několik zděných domů, jejich cena se nám však zdála s ohledem na jejich technický stav dost vysoká, čekaly by nás k tomu ještě nemalé výdaje na rekonstrukci. Po prohlídce jednoho z dalších vytipovaných domů nám náš známý, stavař, spíš v legraci doporučil, ať si raději postavíme dům nový, že tím v porovnání s koupí staršího domu a následnou rekonstrukcí ušetříme.

Inspirace z Kanady

V té chvíli nám to přišlo absurdní, ale po asi dvou třech týdnech jsme mezi nabídkami domů v okolí zasílanými z jednoho realitního serveru našli i inzerát na prodej pozemku v místě, které jsme znali.

V minulosti se lidé tomuto místu jakožto „horší čtvrti" raději vyhýbali, od té doby se toho však hodně změnilo a tato lokalita začala být poměrně vyhledávaná pro blízkost centra města a také díky svému nespornému kouzlu. I tak jsme si však šli parcelu prohlédnout s ne příliš velkými očekáváními, ale klidný pozemek s několika vzrostlými stromy nás oba okouzlil a rozhodli jsme se ke koupi – zbývalo ještě rozhodnout, jaký dům vlastně budeme stavět.

Naše ekologické smýšlení i vědomí nutnosti úspor energií v nás podnítilo zájem o nízkoenergetický dům. Hned od počátku jsme uvažovali o dřevostavbě. Jednak je nám dřevo jako materiál příjemné a jednak pro dřevostavbu mluví i rychlost výstavby a menší zatížení a poškození pozemku během stavby. Někteří známí nás sice od dřevostavby zrazovali a doporučovali nám zděný dům, který je bytelnější, ale naštěstí jsme se nenechali ve svém rozhodnutí zviklat. Při rozhodování nám pomohla i naše vlastní zkušenost z Kanady, kde jsme v dřevostavbě bydleli. Ostatně dřevostavby se tam stavějí naprosto běžně a lidé vůči nim nemají žádné předsudky. Ze sloupkové konstrukce, pro kterou jsme se nakonec rozhodli i my, se tam staví nejen rodinné domy, ale i několikapatrové bytovky.

Vánoce pod střechou

Nejdříve jsme si společně dělali množství náčrtků hlavně vnitřních dispozic domu, až jsme dospěli k poměrně podrobnému seznamu požadavků, které by měla naše dřevostavba splňovat. Poté jsme hledali konkrétní projekty, které by našim nárokům nejvíc vyhovovaly. Zaujaly nás realizace architekta
Miloše Černého, hlavně jeho návrhy přiznaných dřevostaveb, což odpovídá našemu názoru: když dřevostavbu, tak ať je vidět. Jednu dobu jsme uvažovali dokonce o srubu, ale to jsme vzhledem k tomu, že žijeme ve městě, rychle zavrhli.
Nad naším seznamem požadavků jsme se několikrát sešli s panem Černým, který na základě toho navrhl umístění domu na pozemku a vypracoval architektonickou studii a následně i projekt pro stavební povolení. S architektonickou studií v ruce jsme začali hledat stavební firmu a přitom jsme narazili i na firmu Palis. Byli se podívat na několika jejích stavbách v různém stupni rozpracovanosti i v dokončeném domě, a protože se nám její práce zamlouvala, rozhodli jsme se jí stavbu svěřit.
Na podzim roku 2008 se tak mohlo začít se stavbou. Spodní stavbu nám prováděla jiná firma, na hotovou základovou desku pak firma Palis postavila již předmontovanou hrubou stavbu – sloupkovou konstrukci, zvanou two by four, s difuzně otevřenou konstrukcí stěny. Po čtyřech dnech už byla hrubá stavba přikryta fólií a do Vánoc byl dům zastřešen.V následujících měsících se pak prováděly vnitřní úpravy. Na konci května 2009 bylo vše hotovo a koncem července proběhla kolaudace.
Během stavby už se neprováděly žádné změny, celý koncept byl opravdu dobře naplánovaný a promyšlený. Komplikace se vyskytly jen u spodní stavby, naopak s firmou Palis byla výborná komunikace i spolupráce a díky její preciznosti a spolehlivosti ji můžeme jedině doporučit.

Netradičně řešené podkroví

Od začátku jsme měli představu otevřeného prostoru, který bude možné časem variabilně upravovat. Tomuto požadavku architekt Miloš Černý vyhověl přímo skvěle. Navrhl také prosklení domu tak, aby směřovalo na jih, takže solární zisky pomáhají domu splňovat parametry nízkoenergetické stavby. V přízemí se kromě koupelny, technické místnosti, šatny a naší budoucí ložnice nachází obývací pokoj s kuchyní, které jsme zařídili velice úsporně a funkčně. Na stěnách jsme zvolili kombinaci dřeva a sádrokartonu, na stropě pak pouze sádrokarton. Terasa podél celé jižní a na západní straně domu je vítaným rozšířením obytného prostoru, z něhož je zahrada na dosah ruky.

Oproti přízemí je podkroví domu řešeno atypicky. Není totiž rozděleno na jednotlivé pokoje, ale vytváří variabilní otevřený prostor, který je rozlehlým dětským pokojem a dočasně, dokud jsou děti malé, plní současně i roli naší ložnice. Architekt Černý myslel i na možné budoucí rozdělení této velké místnosti na dva oddělené pokoje s chodbičkou a tuto variantu zanesl i do návrhu. Časem tak může být podkroví jednoduše upraveno, aniž by se musely předělávat elektroinstalace.

Otevřené podkroví vytváří ideální herní a pracovní prostor pro naše čtyři děti. Pro nás je rovněž velice praktické být dětem takto nablízku. Až budou starší, zařídíme si ložnici v pokoji v přízemí a děti budou mít horní patro pro sebe. Zatím si však na nedostatek soukromí nikdo z nás nestěžuje.

Připravil Ondřej Zaorálek
Foto Martin Zeman