Dnes obecný pojem "kanadský šindel" má své opodstatnění – první tenké kompozitní střešní krytiny se totiž zrodily na území Nové Anglie. Vývoj - pokusy o novou střešní krytinu byly zaznamenány již v roce 1840. Důvod pro vývoj nové krytiny byl prozaický – státní orgány se snažili vytlačit klasické střešní šindele z požárního hlediska a tím soukromý sektor hledal cestu jak využít poptávky po méně hořlavém materiálu pro střechy.

První výrobky se nedají označit za asfaltové šindele – materiálem byl totiž dřevní dehet z borovice. Dehet by zajisté sám o sobě tvar nedržel – bylo jej nutné armovat. Pro tento účel posloužily různé přírodní textilie a plstě. Šindel byl pokrytý klasickým pískem pro vyšší odolnost. Přírodní textilie měla žádoucí vlastnost – nasákavost. Dřevní dehet byl později vytlačen uhelným dehtem, který byl odpadem z plynových pouličních lamp. Ropný asfalt se začal používat okolo roku 1910, později se však celý vývoj prakticky zastavil – přišla první světová válka a asfaltu byl nedostatek. Hospodářská krize v třicátých letech zabrzdila vývoj ve všech odvětvích. Asfaltový šindel se po druhé světové válce nijak závratně nevyvíjel a naopak upadal z nedostatku přírodních textilií. Moderní textilie jsou již kompozitní a umělá vlákna asfalt nepojímají. V 70. letech se však výrobek podstatně změnil – pro vyztužení je použito skelných vláken. Skelná vlákna přidávají šindelům na odolnosti proti ohni – azbestu bylo využíváno sporadicky. Vlákna dovolila ztenčení šindele – když dříve nebyly vhodné textilie, tak se dokonce jako nosného materiálu užívalo papíru. Mimo písku se na posyp povrchu užívalo břidlic, drcených ústřicových lastur a keramických materiálů.

Materiály

Povrch šindelů není opatřen posypem kvůli rozmarům zákazníků, ale kvůli vyšší odolnosti proti ohni a UV záření, které šindel degraduje. Když by neměl šindel posyp, dlouhého trvání by na střeše neměl. Světlé posypy prodlužují životnost krytiny – šindel není tolik namáhán teplem. Dnešní šindele mají ve své asfaltové směsi stabilizátor pro vyšší teplotní odolnost – bývá jím často mletý vápenec. SBS (styren butadien styren) je modifikovaný asfaltový materiál, který má vysokou odolnost proti stárnutí a jsou z něj i dnešní asfaltové šindele.

Použití a instalace

Asfaltové šindele lze užít prakticky na jakoukoliv šikmou střechu – šindele dokonale kopírují i například i tzv. volské oko (vikýř). Pod krytinou však musí být speciální pojistná hydroizolace a pevná vrstva – podbití z prken či deskových materiálů. Není li podbití ideálně rovné, musí se užít podkladních asfaltových pásů k vyrovnání. Dříve se šindele přibíjeli přes filcové či korkové podložky, dnes postačují pozinkované hřebíky s velkou hlavou („lepenkáče").
Jednotlivým šindelům odzvonilo a dnes jsou dodávány v praktickém podélném formátu, kde je více šindelů vedle sebe (podle výrobce a tvaru). Pokrývání je tím efektivní a porucha těsnosti technologickou nekázní je snížena na minimum.
Pokud si chceme pokrýt střechu „kanadským šindelem", musíme mít nadmíru: U okapu musíme počítat o jednu řadu více – zde se z šablony odřezávají šindele a zbytkem pásu se provádí založení. Šindele nemají žádné speciální tvarovky pro krytí hřebenů – pokrývač si je vyřeže ze základního pásu s minimálním odpadem. Úžlabí se prvně vyloží plošným pásem v barvě posypu šindelů a krytina jej poté překrývá.

Asfaltové šindel trpí na zarůstání mechem - obzvláště na straně slunečním paprskům odvrácené. Tomuto lze zamezit natáhnutím měděného či pozinkovaného drátu na hřebenu z každé strany – do dešťové vody dopadající na tyto kovy se uvolňují látky, které se dají označit za fungicidy.

Šetření na šindelích se rozhodně nevyplácí, neboť je mnoho výrobců, kteří vyrábějí opravdu nekvalitní produkty s minimální trvanlivostí.