Polabská odysea

Vydání 02/2014

Fotografie a půdorys
Příběh domu
Technické parametry

Při redakčních cestách nás stále překvapuje, že se ještě dokážou najít krásné parcely pro budoucí sruby nebo roubenky, jak jinak – nejlépe na stráni s výhledem. K návštěvě tohoto srubu nás pozval sám majitel. Jeho vysněná stráň je totiž dostatečně velká pro to, aby na ní vyrostla další stavba. A protože Miroslav bude nejraději ve svém okolí mít také dům ze dřeva, obrátil se na náš časopis, který se dostává do rukou hlavně příznivcům dřevěného stavění. Možná svého budoucího souseda naším prostřednictvím najde.

Narodil jsem se v Praze a dětství jsem strávil u babičky na vesnici, i když to tehdy byla už okrajová část Prahy. V pozdějších letech mě to táhlo víc a víc zpátky k přírodě a ke vzpomínkám z nejútlejšího mládí. První můj útěk vedl do Staré Boleslavi, kde jsem si pořídil činžovní dům na náměstí a život na maloměstě mně svým způsobem také učaroval. Pořád mi ale chyběla příroda a nejvíc jsem se chodil procházet do polí na tuhle stráň nad nedalekou vesnicí. Místo jsem si oblíbil téměř před třiceti lety, a když se mi začalo dařit v podnikání a finančně jsem dospěl k tomu, že si mohu postavit svůj srub, začal jsem jednat o koupi pozemku. Jenže jsem narazil.

Majiteli pozemku říkám sedlák, protože na tom poli jako chlapec s rodiči hospodařil. Ve Staré Boleslavi jsem s ním chodil pár let na pivo, než se mi podařilo ho k prodeji přemluvit. K poli měl vztah a sám by se ho nikdy nevzdal. Trochu mi pomohlo, že pod vlivem sourozenců nejprve společně prodali hospodářství po rodičích. Od té doby do vesnice už nikdy nevkročil a nakonec kývl na mou nabídku. Získal jsem tak šestnáct a půl tisíce metrů čtverečních své vysněné stráně! Přesto jsem musel kvůli vlastní chybě na dlouhou dobu stavbu odložit. Nevšiml jsem si, že cesta k pozemku není obecní, ale soukromá. Narazil jsem na absolutní odpor majitelů pozemek mi zpřístupnit, takže to opravdu trvalo dalších pět let, než se spor mezi námi vyřešil.

Vše je k něčemu dobré

Dům jsem si celý na obyčejný čtverečkovaný papír namaloval sám. Původní profesí jsem automobilový technik, žádný stavitel, natož projektant, ale měl jsem pět let na přemýšlení, jak by srub měl vypadat. Skoro jsem v něm už bydlel, tak jsem ho ve svých představách do detailu znal. Zpočátku měl být větší, postupně jsem ho ale z praktických i finančních důvodů zmenšoval. Ve třiceti možná bych ke stavbě přistupoval jinak, ale člověk už má po letech zkušenosti a ví, co a proč tak musí být. Vše jsem odvíjel od velikosti kuchyně a jídelního sezení, které jsou součástí velkého obytného prostoru s krbem, umístil jsem schodiště, nahoře rozložil pokoje, zvolil velikost i vzdálenost oken... Hotový návrh jsem předložil vybrané stavební firmě. Její projektant nenašel žádný problém, jen jsem měl počítat s odchylkou do pěti centimetrů. Přes počítač s tesařským softwarem návrh přenesli do svého projektu - dnes jde vše úžasně snadno.

Hranoly místo kulatin

V roce 2007 jsem nechal vyvrtat studnu a následující rok se začalo stavět. Od počátku jsem věděl, že nechci klasický srub z kulatých kmenů, který se hodí někam k lesu, a navíc mi nevyhovoval ani na bydlení. Přednost jsem dával lepeným hranolům. Stavební firma mi od počátku šla na ruku, pozvali mě do provozu, abych se podíval, jak se sruby vyrábí, mají také svou výrobu oken a dveří. Jediný problém, na kterém jsme se nemohli nějaký čas domluvit, byly dva vikýře. Do nich se jim vůbec nechtělo, ale já jsem na nich trval, protože poskytují z horních ložnic jediný výhled na jih do zahrady a jsou také zajímavým architektonickým prvkem. Když je pak nakonec budovali, pochopil jsem, o jak složitou vazbu jde.

Lepené trámy dováží stavební firma z Rakouska. Jenže jak jsem se dozvěděl, většina smrků je vytěžena u nás, zpracována je za hranicemi a mnohem dráž se prodává zpět. Smrkové dřevo na mém srubu tedy pochází z českých lesů. Hranol je lepený ze tří šesticentimetrových fošen, takže má tloušťku 18 cm a výšku 20 cm. Trámy do sebe zapadají pomocí tří per a drážek, mezi nimi jsou samolepicí izolační pásky. Středová část kmene s hustšími léty vždy směřuje na venkovní stranu stěny. Dřevo je výborný izolant – stěny v interiéru jsou na dotek stále teplé, i když je venku mínus patnáct stupňů. Naše osmnácticentimetrová stěna je údajně svými tepelně izolačními vlastnostmi dostatečná až po Balt, teprve severněji se přidávají centimetry na tloušťce, tam už se staví z trámů 24 cm širokých.

Srub dvakrát broušený

Na rozdíl od firem, které srub nejprve kompletně sestaví ve výrobní hale, dořeší případné problémy, pak všechny části očíslují, rozeberou, přivezou na základovou desku a znovu sestaví, náš srub vznikal přímo na pozemku. Vyjde tak levněji, ale o to víc se při montáži improvizuje. Stavební firma odvedla dobrou práci, ale přesto jsme měli jednu vážnější reklamaci. Tesaři opracované trámy z výroby na některých místech při práci zašpinili. Sice posléze přijeli fleky obrousit, jak ale dřevo od počátku stavby žloutne, na stěnách byly patrné barevné rozdíly. Vyžadoval jsem proto přebroušení celého interiéru, což je velmi nákladná záležitost pro firmu a pro majitele je nepříjemný následný úklid. Vibrační brusky mají sice odsávání a firma po sobě uklízí, přesto na nás zbyly ještě dva pytle jemného prachu. Po roce jsem se od majitele firmy dozvěděl, že po této zkušenosti zavedli pravidlo, že zašpiněná místa tesaři okamžitě otírají vlhkým hadrem.

Sedání stavby

Po dokončení hrubé stavby jsem začal shánět další řemeslníky, kteří mají zkušenost s dřevostavbou, jenže v té době jich moc nebylo. Srub je z lepeného dřeva vysušeného do patnáctiprocentní vlhkosti, přesto si stavba během tří let sedla v horní části o třináct centimetrů. Obklady v koupelnách se proto lepily na cemetotřískové desky a za nimi odsazená dřevěná stěna klesala přes kluzné lišty. Někde jsme ale asi udělali chybu, protože lišty se zasekávaly, v deskách vzniklo pnutí a v obkladu se objevilo několik prasklin. Další problém byl s oplechováním komínu, které se také musí provést kluzně. První klempíř ho oplechoval natvrdo, takže se plech potrhal a pod střechu zateklo. Druzí klempíři komín oplechovali dobře, ale udělali malý přesah límce a zase jsme museli komín opravovat. Vším jsem si prošel, nebylo to však nic drastického. Jsem nadmíru se stavbou spokojený, protože s určitými problémy jsem předem počítal.

Luxus velkého pozemku

Úprava pozemku začala vybagrováním rybníčku. Původně jsem si myslel, že bude jenom na koupání, ale příroda ho dotvořila sama. Vítr a kachny sem zanesly semínka, břeh obrostl rákosím a nakonec jsem do něj nasadil ryby. Okrasné zlaté a červené karasy, siveny a koi kapry, stejně jako užitkové kapry, které mi navozili kamarádi rybáři, když úlovky měli pod mírou. Kapři se vytřeli, takže jsem rybník doplnil o predátory – štiku, okouny a další ryby, a dnes máme už i několik velkých kaprů z vlastní produkce.

Když vám povolí na poli postavit solitérní dům, je to opravdu luxus. Velký pozemek nám vytváří klidnou polosamotu, lidé jsou na dohled, ale všechno, co slyšíte, je vzdálené – sekačky, cirkulárky... Celý pozemek nevyužijeme, takže 2200 m2 nabízím na prodej. Uvítal bych, kdyby tu vyrostl také srub, roubenka, nebo alespoň dům s dřevěným obložením. V okolí Prahy už mnoho míst, kde získáte povolení ke stavbě masivní dřevostavby, nebude. Takže pokud se vám líbí v Polabí, ozvěte se přes redakci.