Na okraji plzně vyrostla dřevostavba, která se svým zevnějškem výrazně odlišuje od okolní zástavby. Místní obyvatelé ji s ne moc velkým pochopením přezdívají krematorium. Za toto označení zajisté může tmavá barva domu, i k té však majitelé měli své důvody a vyjádřili jí svůj vztah k tradici, který jasně dávají najevo i zařízením interiéru.

Při plánování našeho společného bydlení s partnerem jsme tušili, že máme rádi ruch města a současně nás láká i klidný život venkova. Během vysokoškolského studia jsme oba získali vztah k Plzni. Na samém konci města si našli pozemek naši kamarádi z vysoké školy a v ten správný okamžik jsem se od nich dozvěděla, že sousední parcela je volná – pozemek s krásným výhledem na kopcovitou krajinu bez zástavby a rychle dostupný z centra města. Přitom se nejedná o žádné satelitní městečko; ve zdejší části žijí převážně starousedlíci, jejichž děti zde mohou využívat školku i školu. Atmosféra místa byla tak přitažlivá, že téměř okamžitě bylo o koupi rozhodnuto. Shodou okolností jsme se tedy stali bezprostředními sousedy se svými mnohaletými kamarády, kteří už měli se stavbou svého domu náskok. S partnerem jsme od začátku věděli, že zde ve volné přírodě nebudeme chtít zděný dům, ale dostupnější dřevostavbu, jejíž realizace bude daleko rychlejší. Jelikož jsme měli malé dítě a druhé jsme plánovali, začali jsme promýšlet podobu a uspořádání našeho budoucího bydlení.

V barvě volské krve

Oba jsme se shodli v představě minimalisticky pojaté dřevostavby. V otázce barvy jsme se pak inspirovali horskými roubenkami v Krkonoších, jejichž dřevo bylo kdysi napouštěno ve volské krvi, díky které měly tamní stavby své příznačně tmavé zabarvení. V dnešní době už jsme samozřejmě museli udělat ústupek a namísto volské krve dřevěnou fasádu jednoduše natřít. Jelikož je jeden z našich kamarádů-sousedů architekt, svěřili jsme návrh provedení jemu a ke stávajícím požadavkům jsme přidali ještě interiér s vysokými stropy, ve kterém bychom mohli umístit starý nábytek ve stylu art deco. Drobné dilema nám způsobila galerie anebo balkon, mezi nimiž jsme se museli rozhodnout. Nakonec jsme před balkonem, který by se s ohledem na venkovní terasu mohl ukázat jako nadbytečný, dali přednost otevřené galerii.

Zbývalo najít firmu, která by náš dům postavila. To se ovšem ukázalo jako problém, protože místní firmy stavěly pouze typové domy. Museli jsme se proto spolehnout na jednotlivé řemeslníky, přičemž část organizace převzali tesaři. Stavební dozor jsme si však museli provádět sami.

Práce začaly v roce 2009 a velice rychle postupovaly. Na betonové základové desce byla sestavena částečně předpřipravená rámová konstrukce domu. Zhruba ve středu domu byla postavena betonová stěna, procházející jím napříč a vytvářející akumulační plochu. Při stavbě zdi z pohledového betonu došlo k jediné větší komplikaci, kdy se bednění po naplnění směsí zbortilo. Jiné problémy už se téměř nevyskytly a ani my jsme se neuchýlili k žádným změnám.

V roce 2010 byl dům hotov a o Velikonocích jsme se mohli nastěhovat. S výsledkem jsme opravdu spokojeni. Nepřišli jsme na nic, co bychom chtěli změnit. Uspořádání domu nám zcela vyhovuje.

Ve stylu art deco

Výhodou domu ve tvaru kostky je maximální využitelnost prostoru. Spodní podlaží je koncipováno jako jeden otevřený prostor, ve kterém je propojen snížený obývací pokoj s jídelnou a kuchyňským koutem. Zázemí pak tvoří komora, technická místnost, WC a chodba.

Z dolního podlaží se po ocelovém schodišti vystupuje na galerii v horním patře. Z galerie se dále vstupuje do ložnice, koupelny a dětského pokoje. Jelikož se dětský pokoj nachází v rohové části domu, je přístupný ze dvou vchodů. To umožňuje jeho budoucí rozdělení na dva menší pokoje.

Rozhodně jsme nechtěli, aby interiér působil jako dřevěná chata. Dřevo jsme proto nechali přiznané pouze na fasádě, zatímco stropy i stěny uvnitř domu jsme zakryli sádrovláknitými deskami.

Betonové podlahy, které jsme nechali zhotovit v celém domě, získaly svou podobu poněkud netradičně. Ještě před zaschnutím se po nich totiž nechtě prošli stavební dělníci a zanechali po sobě četné stopy. Podlaha se proto musela opakovaně zbrousit a právě broušením získala svou nepravidelnou strukturu. Její průmyslový vzhled se nám velice zamlouval, a tak jsme ji nechali pouze natřít polyuretanovým lakem. Podlaha není na dotyk studená, jak se každý příchozí obává, a když ji vyhřeje slunce, velice dobře drží teplo.

Důležitým prvkem interiéru je zajisté starý artdecový nábytek, který byl populární především ve 20. a 30. letech 20. století. Jde o rodinné dědictví. V obývací části je umístěn jako solitér sekretář, jídelna je pak zařízena zcela ve stylu art deco.

Prosklení směřující na jih je kryto přesahem střechy, který v létě chrání interiér před přehříváním. Velké západní okno nad schodištěm osvětluje přízemí i galerii v patře – večer se nám tak naskýtají krásné výhledy na západ slunce.

Díky snížení obývacího pokoje lze z domu vycházet přímo na terasu, která se nachází ve stejné úrovni. Můžeme tak vlastně být v neustálém kontaktu se zahradou, která byla původně loukou. Z toho důvodu jí ponecháváme divočejší podobu i dnes. Na pozemku máme k dispozici malý zahradní domek, který jsme si opravili a využíváme jej pro uskladnění zahradních i mnoha jiných věcí, které se nám tak nehromadí v domě. V současné době vysazujeme na zahradě různé druhy stromů a postupně si tak vytváříme malý lesopark.