Do hor jsme sice vyrazili koncem září, kdy sychravé počasí bylo na denním pořádku, přesto nás místní podnebí překvapilo svou nehostinností. Když se ale člověk usadil na dlouhé lavici pod okny a sledoval mlhu, která se převalovala přes okolní hřeben, bylo snadné si představit, jak klidně a harmonicky se tu dají trávit dlouhé zimní večery. V objetí všudypřítomného dřeva a v kruhu milované rodiny. Na procházku domem nás tentokrát zve jeho autor, architekt Pavel Horák.

Základní koncept domu vznikl jako moderní parafráze tradiční architektury, která se po staletí staví v tomto regionu. Bylo nám jasné, že vzhledem k drsným klimatickým podmínkám bude nutné dům obrnit proti povětrnosti a zabalit ho do jednoduchého obvodového pláště. Také jsme nechtěli výrazně přetvářet terén a příčit se prudkému svahu pozemku, který ale přináší nezvratnou kvalitu v podobě dech beroucích výhledů do údolí. Hmotu domu jsme tedy umístili rovnoběžně s přilehlou komunikací a s vrstevnicemi.

Dřevěná krabička na betonové základně

Dům se de facto skládá ze dvou základních částí: masivního kamenného soklu, který vyrůstá ze svahu, a na něm pohozené dřevěné „krabičky" horní hmoty. Přesně tak, jak velí místní stavební tradice. Chtěli jsme do hmotové koncepce vnést určitý prvek napětí, a tak jsme „postrčili" horní dřevěnou část po kamenném soklu a překonzolovali jsme ji nad údolí. Dům tak záměrně působí, jako by ho posunula lavina, zároveň ale poměr konzoly nemá působit nestabilním dojmem. Záměrem bylo navodit při posezení na dlouhé lavici pod okny pocit, že se vznášíte nad zemí. Tento koncept si vyžádal použití specifické konstrukce – statik doporučil strop nad suterénem řešit kombinací dřeva a ocelových nosníků, dům je navíc doslova připoután v rámci protilehlé stěny konzoly do betonového hmotného suterénu.

Extrémní povětrnostní podmínky

Další fenomén, který ovlivnil uvažování o domě a samozřejmě i vlastní výstavbu, byla všudypřítomná skála. Nakonec však bylo při stavbě nutné vylámat jen menší množství žuly, která se nacházela v nejnižších místech polozapuštěného suterénu. Jinak dům (respektive jeho základy) tančil mezi žulovými masivy. Po tomto zjištění jsme si my i klient oddechli. Vzhledem k nadmořské výšce jsme se museli zabývat uzavřením domu proti extrémním povětrnostním vlivům. Byla navržena stínicí technika, která se spouští před okny a chrání je i v době nepřítomnosti majitelů. Terasu jsme integrovali do základní hmoty domu, nepůsobí tedy cizorodě, je navíc využitelná i v zimním období, protože je možné jí uzavřít velkou okenicí. Pro zvýšení komfortu je vybavena venkovními infrazářiči.

Interiér v barvách místních skal

Klient nám dal důvěru i v práci na interiéru domu. U některých částí nám navíc byla paní domu nápomocna jasnou představou nebo výběrem materiálu, se kterým jsme pak pracovali. Vznikl tak jednotný celek, v němž jsme použili převážně dřevěné prvky a povrchy doplněné neutrálními barevnými plochami v odstínech šedé (od bílé po černou). Pod horizontálním oknem v hlavním obytném prostoru je umístěna dlouhá lavice, která začíná už na venkovní uzavřené terase a pokračuje v prostoru jídelny, kde slouží jako sezení z jedné strany stolu, a končí v obýváku, kde je rozšířena a umožňuje pohodlné sezení nebo nouzové přespání.

Posuvná stěna z masivu

Hlavní obytný prostor je členěn posuvnou stěnou tak, aby bylo možné využívat prostor jídelny a kuchyně i v případě, že by se obývák nouzově použil jako další pokoj pro hosty. Centrem obytného prostoru se stal krb, který odděluje kuchyň od jídelny. Celkově jsme materiály a barevnost domu řešili v návaznosti na prostředí, kde se dům nachází. Vycházeli jsme z šedo/bílé kombinace, kdy na hlavní hmotě i soklu domu převládá šedá doplněná ostře bílými prvky meziokenních příček a uzavíratelné okenice na terase. Chtěli jsme, aby dům, až získá přirozenou patinu, zapadl do krajiny a nijak nevyčníval.

Připravila Dagmar Šimonová
Foto Martin Zeman