Najít ideální pozemek, vhodného dodavatele, šikovného architekta, zodpovědný stavební dozor a příjemnou partu dělníků není zrovna lehký úkol. Zvlášť když celou akci koordinujete ze vzdálenosti 100 kilometrů. Přesto se to může podařit. Syntéza všech těchto prvků dala vzniknout krásné roubence v Českém ráji, kde jsme měli to potěšení připravit další redakční návštěvu...

Oba jsme se s manželem narodili v Praze, kde jsme strávili i celý život. Manželovi prarodiče ale pocházejí z Českého ráje, kam jsme často o víkendech jezdili. Jejich dům stál původně na okraji města, postupem času ale těsně obrostl zástavbou a začalo u něj být rušněji než v místě našeho pražského bydliště. A protože nám přišlo absurdní jezdit relaxovat z města do města, rozhodli jsme se vybudovat si vlastní víkendový dům. K tomuto kraji máme ale oba velké citové pouto, proto jsme nechtěli nikam daleko. Automaticky jsme počítali s tím, že nám zřejmě nezbude nic jiného než koupit pozemek se starým domem, ten zbořit a postavit si nový. Zhruba před sedmi lety ale došlo ke změně územního plánu a pro další výstavbu se otevřely nové možnosti.

Na tento pozemek jsme narazili na internetu, a přestože jsme kolem často chodili na výlety a jezdili na kole, přímo u něj jsme se podívat nikdy nebyli. Sedli jsme proto do auta a vyrazili. Když jsme zastavili a vystoupili, bez jakéhokoliv vzájemného dohadování jsme oba věděli, že do toho půjdeme. Nová zasíťovaná parcela na nádherném místě byla absolutně nad rámec toho, co jsme očekávali. Často jsme chodili kolem jediného původního domu, který tady stál, a říkali si, jak by bylo úžasné tady bydlet. A sen se nám splnil.

Průtahy s CHKO

Dodavatele jsme měli vybraného mnohem dřív než pozemek. Syn se totiž před několika lety rozhodl, že postaví dřevostavbu a vyrazil proto inspiraci hledat na veletrh Dřevostavby do pražských Holešovic. Nás vzal s sebou, abychom mu mohli poradit. Věděli jsme už, že budeme někdy stavět chatu, nikdy nás ale nenapadlo, že by mohla být z něčeho jiného než z cihel. Když jsme ale uviděli krásné roubenky Pavla Haniše a jeho ochotný přístup, se kterým se nám osobně na veletrhu věnoval, okamžitě jsme se rozhodli, že náš nový dům bude ze dřeva.

Pozemek jsme koupili na jaře, rok ale trvalo martyrium s vyřizováním povolení. Nacházíme se v CHKO, které se k našemu projektu muselo vyjadřovat a k finálnímu domu jsme se tak dostali až po mnoha verzích. Návrh jsme nechali na architektovi Jakubu Hromádkovi z ateliéru B69, který nám pomáhal už s rekonstrukcí pražského bytu. Ten nastudoval typologii roubených staveb v Pojizeří, zároveň se ale snažil do domu integrovat naše požadavky. Máme rádi hodně světla a to klasická malá okénka nedovolovala, bojoval proto za francouzská okna, která by dům prosvětlila a propojila se zahradou. Nakonec slavil úspěch, mohl je ale orientovat jen jedním směrem, aby nevhodný prvek nerušil pohledy z pískovcových skal.

Interiér z pera architekta

Na jaře se tedy zhotovily základy a v červnu přijela parta pana Haniše a začala stavět. S mladými lidmi ze Slovenska jsme si moc rozuměli, bydleli na pozemku v maringotce, pracovali vždy intenzivně 14 dní a na týden odjeli domů. Pracovali celé léto i zimu a dům nám předávali na jaře. V souběhu s nimi probíhali další subdodavatelské práce, které nám koordinoval náš stavení dozor. Ten znal místní firmy a řemeslníky a vždy nám nějakého zajistil, doporučil a pohlídal. Bez takového člověka bych takhle daleko od domova nikdy nestavěla. Byl našima očima a ušima, o všem nás informoval a výsledky předváděl na kontrolních dnech, kam jezdil i náš architekt a pan Haniš osobně. Sami jsme sem jezdili každý víkend, chodili jsme kolem na výlety a radovali se, jak nám dům roste před očima.

Po předání stavby jsme ještě dodělávali zahradu a ladili interiéry, se kterými nám opět hodně pomáhal pan architekt Hromádka. Nechtěli jsme tradiční selský styl, spíš trochu do moderny, ale nevěděli jsme si s tím rady. Architekt nám tak navrhl nejen rozvržení nábytku, ale poradil i se svítidly a předkreslil nám dveře a nábytek, jež nám pak na zakázku zhotovil místní šikovný truhlář Břetislav Vávra.

Realizace interiéru se nepříjemně protahovala, zaskočilo nás, že právě tím, že jsme volili místní firmy, došlo k poměrně velkému zpoždění. Měli vždy rozjetých víc zakázek najednou a pořád někam odbíhali. Z plánu stěhovat se v létě tak nakonec sešlo a pořádně užívat nového domu jsme si začali až na Vánoce.

Pokud bych měla vyjmenovat závažnější problémy, neporozuměli jsme si s firmou, která realizovala rozsáhlé terénní úpravy pozemku. Problémy s nimi řešil náš stavební dozor, takže už si ani upřímně nepamatuji, o co všechno se jednalo, ale s nimi bychom už do realizace znovu nešli. Velmi nás také zklamala firma, která dělala kachlová kamna podle návrhu pana Hromádky. Technicky je vyřešili zdařile, přestože jsou netradičně malá a vzhledem k absenci plotny byl prý velký problém vymyslet, jak budou odvádět teplo, aby mohla fungovat, realizace se nám také líbila, ovšem zanechali po sobě neuvěřitelnou spoušť, kterou jsme likvidovali týden. To vás v novém domě nepotěší. Problém se nakonec vyřešil finančním odškodněním.

Masivní stěny drží teplo

Dům funguje bezvadně, samozřejmě se v průběhu životnosti musí provádět údržba, lidé pana Haniše sem ale pravidelně jezdí kontrolovat rektifikační šrouby a sledují, jak se stavba hýbe a jak pracuje, jednou jsme je volali kvůli výměně obložky. Vždy ale reagují kladně a v krátkém termínu přijedou a problém vyřeší. Vtipnou historkou z natáčení bylo, když jsme panu Hanišovi vyděšeně volali, že nám praskají trámy v takové míře, že nám to nepřijde normální. Ujišťoval nás, že se takové věci dějí, ale pro náš klid se přijel podívat a zkontroloval, zda je všechno skutečně v pořádku. A samozřejmě bylo. Vysvětloval nám to tak, že betonová podlaha, kterou jsme chtěli v patře kvůli podlahovému vytápění, je prostě hodně těžká a dům na takové zatížení reaguje. Po roce už se ale stavba hodně ustálila, praskliny zůstaly, kde byly, přesně jak řekl pan Haniš, a teď už nás žádné pochybnosti netrápí.

Máme plynový kotel a v přízemí i v patře podlahové topení. Máme zároveň udělanou přípravu na tepelné čerpadlo, ale zatím jsme se rozhodli ho nevyužívat. Podlahové topení stačí dokonale, kachlová kamna jsou naším estetickým výmyslem, který se prostě do roubenky hodí. Když v nich ale zatopíme, musíme větrat. Dům izoluje dobře, nechali jsme si ho postavit z 30 cm tlustých hraněných trámů, i když pan Haniš náš ujišťoval, že by vyhověly i menší. Mezery mezi trámy jsou vyplněné ovčí vlnou. Nikdy tady vlastně není zima – dům se hrozně rychle vytopí a teplo v sobě drží, nevychládá.

Zkušenosti s realizováním celého domu jsme zažili poprvé, a i když jsme před tím celkem čtyřikrát rekonstruovali různé byty, postavit dům je něco úplně jiného. Naštěstí jsme sehraný pár – já ráda diskutuji s architektem, vybírám dlaždičky a světla a snažím se všechno sladit a zútulnit, manžel je zase technik, puntičkář, který si umí pohlídat, aby všechno proběhlo tak, jak bylo domluveno. Stavba domu pro nás proto nebyla nijak traumatizující, přesto nám spadl kámen ze srdce, že už je to všechno za námi a můžeme si užívat spokojeného bydlení. To za trochu nervů určitě stojí.

Připravila Dagmar Šimonová
Foto Martin Zeman