Rodinný dům na nejvýše položeném pozemku v rodné vsi si Eliška s Milanem postavili ve stylu odlehčeného chaletu. Na první, druhý i padesátý čtvrtý pohled – protože člověk od něj zrak jen tak odtrhnout nedokáže – vypadá přesně tak, jak bychom čekali od domu člověka, který staveb z těžkého dřevěného skeletu realizoval více než stovku.
Táta je stavař, bratr truhlář, začínal jsem s nimi stavět už na škole. První dům jsem postavil asi před jedenácti lety, dnes jich stavíme kolem patnácti ročně. Dům jsme si navrhli sami. Od začátku jsme chtěli horský styl, horskou chatu – takový chalet. Ne úplně těžký, klasické chalety mívají přece jen těžší atmosféru, s drásaným dřevem a tak. Chtěli jsme, aby to tu bylo příjemné na dlouhodobé bydlení.
Vždycky jsem si říkal, že až budu stavět svůj dům, bude to těžké. A také bylo, za definitivní jsme považovali asi až sedmou verzi, a to jsme se u všech možných variant na většině věcí shodli. Člověk je přece jen svým řemeslem postižený. Na vážkách jsme byli s prosklenými plochami. Eliška nemá ráda „výkladní skříně" a chtěla sklo aspoň rozčlenit, aby to nebyla jednolitá tabule. Ale k těžkému skeletu velká skla patří a každý, kdo zpočátku váhá, nakonec připouští, že zvyknout si trvá asi tak pět minut. Navíc máme venkovní rolety, a pokud bychom chtěli soukromí, můžeme je stáhnout. Vlastně je využíváme jen v létě kvůli zastínění, udrží teplotu do 25 °C, i když je venku ke čtyřicítce, samozřejmě pokud nevětráme a nepouštíme si sem teplý vzduch zvenčí.
Těžký dřevěný skelet
Ač spodní stavba vypadá jako zděná, dům stojí na třech pilířích, mezi nimiž jsou dřevěná vrata. Původně tu suterén ani neměl být, v plánu byla jen horní stavba, ale náklady nebyly o mnoho vyšší a úložných prostor není nikdy dost.
Obvodové sloupkové konstrukce s výplní z dřevovláknité desky jsou difuzně otevřené, je to náš vlastní systém. Tentýž systém se opakuje u střechy. Podlaha je nahoře třívrstvá dřevěná, pod ní betonová vrstva a podlahové vytápění, kročejová izolace. Suchou skladbu podlah nemám rád, považuju ji za problematickou – u dlažeb praskají spáry v rozích, akustické vlastnosti jsou daleko horší... Sice stavíme dřevostavby, takže je nám suchá výstavba blízká, ale v podlahách má podle mě beton své místo. Ani technologická pauza nás nijak nezdržuje, mezitím se dají dělat jiné věci.
Skromnější plány, velkolepý výsledek
Abychom si na začátku dodali odvahu vůbec se do stavby pustit, uvažovali jsme kvůli rozpočtu poněkud skromněji. Ale nakonec jsme stejně došli k tomu, že je lepší udělat to pořádně. Topíme krbovými kamny, kromě toho je tu všude podlahové topení na elektřinu. Ale baví nás topit a máme spoustu, spoustu dřeva. Nahoře se drží teplo, navíc je tam teplo od komína, dole stačí otevřít dveře a nahoře třeba trochu pootevřít střešní okno a teplo se rozlije po celém domě. Vytopíme jimi celý dům. Jen když v noci mrzne, rána jsou trochu chladnější, ta obrovská prosklená plocha prostě přes noc teplotu sníží.
V interiéru je prakticky všechno z dubu. Opravdovým oříškem bylo vymyslet, čím dub napustit, aby barva zůstala stejná, jakou má surové dřevo – dub totiž časem přirozeně oxiduje a žloutne. Nakonec jsme použili olej, který má v sobě 'neviditelný' bílý pigment.
Promyšlená dispozice a sladěné detaily
Dispozičně jsme dům rozdělili vertikálně na dvě části: v jedné je naše ložnice, koupelnové zázemí, šatna a pracovna, vystoupit se do ní dá po schodišti z obývacího pokoje. Druhá část patří dětem – dokud jsou malé, bude vstup na schodiště zatarasen, jinak jsme ale zastánci nerozdělování dětských pokojů.
Dnes se často staví s ohledem na děti, ale co vlastně opravdu potřebují? Když jsou malé, mají je rodiče u sebe, pak pár let ještě o žádné soukromí nestojí, a když odejdou na školu, vracejí se domů vlastně jen vyspat. Problém by mohl nastat až v době, kdy si začnou vodit domů první partnery, ale k tomu mají nad domem maringotku. Pořídili jsme ji, když jsme začali stavět, s tím, že ji pak prodáme. Ale nakonec jsme si ji tak vymazlili, že nám to bylo líto – obložili jsme ji palubkami, vybavili, zabydleli, všechno je tam pěkně a čistě udělané. Dá se tam zatopit, v malé kuchyňce uvařit, vpředu je pergola...Takže jsme ji nechali dětem jako chatičku.
Připravila Agáta Jankovská
Foto Martin Zeman
Copyright © 2025 Českobrodská 35, 190 12 Praha 9 - Dolní Počernice Kontakt
Vytvořeno v xart.cz