Až na výjimky potřebuje většina dřevin ochranu proti rozmarům počasí. Hlavním předpokladem pro dlouhotrvající a kvalitní ochranu nejen v exteriéru je respektování holého faktu, že dřevo je přírodní materiál, který i po vysušení takzvaně „pracuje". Proto není vhodné povrch „svázat" tvrdou a jen částečně pružnou syntetickou nátěrovou hmotou, která v případě objemové změny dřeva vždy praskne a tím dává prostor pro rychlou degradaci vlivem počasí. Přírodní nátěrové hmoty se do dřeva nasáknou a jsou tím nejlepším co pro něj i naše zdraví můžeme udělat.

V dávných dobách, když první moudří lidé odcházeli z jeskynních obydlí a začali stavět takzvaně pletivové a palisádové stavby ze dřeva, přišli časem na to, že se dřevo vlivem atmosférických jevů jednoduše řečeno rozpadá. Proto už tehdy naše předky napadlo, že dřevo jde určitě nějak chránit, tím prodloužit životnost stavby a cennost úsilí věnovaného postavení domu. A tak člověk pomalu začal využívat různých darů přírody a jejich kombinací k ochraně staveb. Zajisté to nebyl vývoj přímý - rychlý, spíše se jednalo o „metodu pokus – omyl". Přirozenou inteligencí našich předků bylo časem vybráno několik materiálů a technologických postupů, které jsou schopny čelit rozmarům počasí i biologickým jevům. Přidružený efekt k prodloužení životnosti spočíval v možnosti barevné úpravy vnitřních i venkovních stěn obydlí. Některé nátěrové - ochranné hmoty měli už svou specifickou barvu. Někomu však pro jeho estetické cítění výsledná barva nestačila a tak se nátěry postupem času přibarvovaly extrakty z rostlin, rozdrcenými minerály a podobně.

Vyřešené exteriérové detaily – základ úspěchu

Řemeslník pracující se dřevem znající brilantně svůj obor, nemůže nikdy dopustit, aby bylo dřevo v exteriéru zbytečně namáháno zvýšenou vlhkostí. Jedná se v podstatě o to, aby kapky dopadající na povrch byly co nejrychleji odvedeny pryč, nebo v lepším případě jim bylo zamezeno přístupu na povrch úplně. Mezi klasické problémové případy, kde nepomůže ani takzvaně tvrdá chemie, jsou špatně provedené detaily dřevěného obložení, například u parapetů, zakončení obkladu nízko nad terénem nebo rovnou zahrnutí hlínou, malé spáry mezi prkny terasy a podobně. V některých případech se však jedná o detaily, které jsou staticky namáhány. Jako nejklasičtější problém se nechá označit takzvané sedlo krokve, která je předsazená a přiznaná ve štítu stavby. Sedlo musí být z venkovní strany kryté – není tedy provedené na celou šířku trámu – zhruba centimetr až dva silná zbylá stěna ochrání proti zatékání vody a tím velmi rychlé degradaci jak krokve, tak pozednice.

Zajímá Vás teakový a tungvý olej, nátěr zvaný volská krev či snad falunská červeň? Pokud ano, zanedlouho si o těchto nátěrech přečtete na této stránce.

foto: autor