Studio Schwestern: Dřevo umí stárnout hezky

Jak do truhlářské výchovy zapojoval tatínek i vás dvě? Obě jste v oboru skončily, i když si jedna z vás vybrala cestu architektky a druhá designérky – jak moc to byl rodinný záměr?

• Iveta I: Jako malé jsme s tátou do dílny chodily asi víc než s mámou do kuchyně.
• Monika M: On je v tomhle ale trochu konzervativní, chápal, že jsme holky. Bral nás s sebou, když nás hlídal,ale když bráchu učil pracovat s nástroji, my jsme se to učily jen pasivně. Směřovala nás k tomu spíš máma – i když to nestudovala, má skvělý cit pro design a celý dům zařizovala sama. „Citlivé oči" jsme zřejmě zdědily po ní, a když nám naši chtěli zařídit pokojíček, nechali nás si ho nakreslit. Zhruba od patnácti let už oba rodiče zajímaly naše mladistvé názory a mohly jsme promlouvat do různých realizací, co se kolem nás děly.
• I: Hodně jsme společně jezdili na výstavy a veletrhy – začínalo to Brnem, ale už jako malé jsme s nimi navštěvovaly třeba Dánsko nebo Milán. Jednou nás vzali podívat se na stroje a olepování hran nás moc nebavilo, ale designové veletrhy ano. A rodiče s námi rádi diskutovali o tom, co vidíme. Máma koukala na to, jak to vypadá, táta zase na to, jak to funguje.

A vy dvě to dnes ve výsledku propojujete...

• M: Přesně tak. Cílem je udržet harmonii v tom, aby to bylo hezké a zároveň pro uživatele příjemné.
• I: Je dobré sledovat trendy, ale nenechat se jimi unášet. Proto máme rády dřevo a přírodní materiály, protože umí hezky stárnout. A doplňujeme ho třeba ekonomickým jednobarevným laminem, nikdy s dekorem dřeva. Profil Nábytek s ním při výrobě nábytku třeba do nemocnic pracovat musí, ale my děláme hlavně bytové věci a výstavy a tam si naštěstí můžeme dovolit pracovat s materiály, které si na nic nehrají.
• M: Lamino nám tam navíc dodává ten trend – když třeba právě frčí světlé tóny nebo trend obklopovat se zelenou. Dřevo je nadčasové, používáme ho univerzálně, ale v doplňkovém laminu se zrcadlí to, co nás právě ovlivňuje.

Ve svých návrzích často používáte kulatý tvar. Souvisí to s vaší oblibou flexibilní překližky?

• M: Určitě, připadá nám, že ty zaoblené hrany dodávají prostoru lepší „flow", že tvoří méně bariér. Primárně se ale snažíme pracovat s oblými tvary řezanými z desky. Sice je i tak více prořezů než u hranatých, ale ohýbání je přece jen finančně ještě náročnější, tedy není pro každého klienta.
• I: Proto máme rády i probarvované MDF desky, které jsou trendy a je možné do nich frézovat různé úchytky apod. Mají stejné vlastnosti jako překližka, jsou o něco cenově dostupnější, ale dají se stejně jako ona flexibilně ohýbat pomocí nařezaných drážek.

obr.: Sestry v novém showroomu Profil nábytku, kam zařízení navrhovaly samy. Inklinaci k oblým tvarům nezapřely ani tentokrát. 
Foto: ARCHIV STUDIO SCHWESTERN

Všimla jsem si, že oblé tvary často používáte v zakázkách ve starých pražských bytech s výrazně vysokými stropy. Jak snadné je takový prostor zútulnit?

• I: Na rozdíl od menších bytů, kde navrhujeme skříňky až do stropu, což v těchto případech samozřejmě neděláme, to tady řešíme třeba nějakým zajímavým dekorativním svítidlem, které upoutá pozornost níž a pomůže strop „zabydlet".
• M: Všimly jsme si, že nás vyhledávají klienti s podobným náhledem, jako máme my. Zatímco dřív jsme musely často řešit obří knihovny, dnes za námi chodí lidé, kteří jsou víc „eko", takže nehromadí věci a raději přečtenou knihu pošlou dál a obklopí se zelení. Těm třeba vyhovuje, když skříně opticky nastavíme kytkami.
• I: Souvisí to i s tím, jak se byty zmenšují a pro kumulaci věcí v nich není místo. Knihovny chtějí stále, ale už ne přes celou stěnu. Často se setkáváme opravdu s minimalisty, kteří si nenechávají nic navíc. Auto nebo lyže na sezónu si raději půjčí, a když na dva měsíce v roce odjedou do zahraničí, svůj byt někomu na tu dobu pronajmou a nemají v něm tolik osobních věcí. Už se tolik neupínají ani na ty věci, ani na ty prostory. Od doby, kdy se pár našich minimalistických realizací objevilo v médiích a v tomto duchu jsme se zapsaly do povědomí, takové klienty přitahujeme.

obr.: Propojením stejné podlahy lze i v malometrážním bytě dosáhnout pocitu opticky větší plochy. Foto: ARCHIV STUDIO SCHWESTERN

Co je tedy charakteristickým rysem vámi navrhovaných interiérů, který mohou očekávat?

• I: Snažíme se v těch bytech mít hodně úložných prostor, nenápadných součástí zdí, využívat různé niky. Vždycky tam pak zbyde nějaký otevřený prostor, který se dá zajímavě dekorovat nebo zabydlet. Obecně máme rády prostorovou čistotu a jednoduchost, žádnou velkou členitost nevyznáváme. Navíc ten nábytek propojujeme: to, co je v obýváku, se propíše i například do dětského pokoje. V malých bytech právě potřebujeme, aby nebyla každá místnost jiná, aby nevytvářely bloky a nepůsobilo to ve výsledku stísněně. Třeba propojením stejné podlahy dosahujeme pocitu opticky větší plochy.

obr.: Optimalizace úložných prostor je častým impulsem k oslovení architektonického studia. Schwestern ve svých řešeních rády využívají prostor až ke stropu. Foto: ARCHIV STUDIO SCHWESTERN

Jak snadné je klienty přesvědčit k jejich jednobarevnému řešení právě u dětských pokojů, kde často vídáme tendenci ke spoustě podnětů ve formě pestrosti barev a materiálů?

• I: To je právě ta otázka udržitelnosti, se kterou za námi lidé chodí. Chtějí takový dětský pokoj, se kterým mohou jejich ratolesti vyrůst a v podstatě se mění jen obsah jejich skříněk. Ze začátku tam mají lego a spoustu plyšáků, později knížky a učebnice. Barvy jim dodají hračky, koberec, barevné povlečení... Je možné jim na zeď pověsit obrázky nebo ji vymalovat a za pár let barvu změnit.
• M: Proporce dětské skříňky samozřejmě navrhujeme jiné než u dospělých a až jim bude patnáct, místo dvou komínků triček se jim tam vejde jedno. V případě racionálního nábytku jde o to, že dokud jsou děti malé, používají skříňky nebo boxy u země a do těch vyšších pater rodiče ukládají oblečení a postupně se to prohodí – tak aby v ergonomické výšce dítě mělo to, co nejčastěji používá. Co se týče rostoucího nábytku, ten nám nahrazují rostoucí židle – náš desetiletý syn ji stále používá jak u jídelního, tak u svého stolu v pokoji. Většinu času ale tráví s námi v obýváku, do pokojíčku chodí jenom spát – a stejný trend sledujeme i u klientů.

obr.: Oblé tvary dodají interiéru útulnost a lepší „flow". Kombinace přírodních a světlých tónů je podpisem sesterského studia. Foto: ARCHIV STUDIO SCHWESTERN

Malé děti ale mívají tendenci si po nábytku kreslit, jezdit kovovými autíčky apod. Opravdu to ten nábytek vydrží?

• I: My máme doma už po babičce všude dřevěné parkety a nábytek z překližky. Náš šestiletý syn už teď projevuje truhlářské sklony – v pokojíčku má ponk s opravdovou vrtačkou a neustále pracuje s materiály od dědy. Vrtá stále a všude, stačila chvíle nepozornosti a provrtal i parkety, takže tam samozřejmě probíhá i nějaká destrukce. Překližky mi ale není ani líto, ta to vydrží a případně se přebrousí, stejně jako ty parkety. U lamina by trvanlivost byla o něco nižší, ale tam je případně řešením ponechat korpusy a vyměnit jenom dvířka.

Jaké jsou nejčastější důvody, s nimiž za vámi klienti přichází?

• I: U stávajících bytů je to velmi často optimalizace úložných prostor, kompaktní sjednocení bytu do jednoho harmonicky fungujícího celku, především ve světlých barvách. Nejčastěji ale přichází lidé, kteří si koupí nový byt. Když oslovují stavební firmu kvůli rekonstrukci, ta po nich chce výkresy a pro ně je lepší o ně požádat odborníka a věnovat se vlastní práci. Hodně chtějí poradit s dispozicemi – kde má být kuchyň, který pokoj je nejlepší pro ložnici nebo pokojíček pro děti. Tím, že jim dodáváme koncept ve více variantách, objevují možnosti daného prostoru – umožňujeme jim vidět i jiné varianty, než je ta stávající v okamžiku koupě.
• M: My od nich samozřejmě potřebujeme slyšet, jaký je jejich životní styl. Jestli chtějí kuchyň s obývákem dohromady, jestli potřebují pracovnu nebo televizi, pro kolik lidí má být sedačka nebo jídelní stůl, kde tráví kolik času. Někdy nám to v první chvíli neprozradí, ale u návrhů se pak ukáže, co jim nevyhovuje. Někdo to umí lépe popsat, jiný to vidí až z obrázku, to je různé. My jim nechceme dávat domácí úkoly, někdy to prostě přirozeně vyplyne až z procesu.

Jak máte rozdělenou práci? Postupujete při zakázkách obě společně, nebo nejdřív architektka a potom designérka?

• M: U každého projektu návrh hodně dlouho připravujeme společně. Pak si to rozdělíme: Iveta řeší nábytek a detaily, zatímco já víc tu stavbu a technickou stránku. Málokdy se stane, že pracujeme každá na jiném projektu. Věnujeme se každá svému dílu práce, ale obě po celou dobu známe každý detail. Ne vždy se nám podaří jít na autorský dozor společně, ale obě máme neustále přehled o tom, co se má dít a jaký má být výsledek, jsme po celou dobu zaměnitelné.
• I: Pro nás jsou právě nejdůležitější ty dispozice, celková atmosféra a materiály – to na začátku ladíme ve dvou třech variantách spolu. Navíc je výhoda mít se i později s kým poradit, když se někdy nemůžeme rozhodnout nebo ztratíme odstup. Dialog a druhý pohled pomůžou, proces se tím zrychlí.

Jak se vlastně stalo, že jste se každá už na studiích vydala jiným směrem?

• M: Obě jsme chodily na výtvarku – Iveta byla nadanější, měla šikovnější ruku, mně zase šla líp matematika. Chtěla jsem jít studovat interiéry, na stavbu nebo kanalizaci jsem si nevěřila, ale v Čechách na to není vhodný studijní obor. Ze začátku jsem dělala urbanismus, nějakých deset let jsme pracovaly odděleně a zpátky jsme se potkaly právě díky interiérům, resp. na výstavách.
• I: Já jsem vystudovala střední grafickou a pak volné umění, konkrétně kresbu, k designu jsem se dostala mnohem později, až jako druhou vysokou školu, když už jsem s Monikou začala spolupracovat. Vybavovaly jsme si tehdy byt prvním nábytkem, který jsme si samy vymýšlely a vyráběly, a mně to připadalo jako něco, co bychom mohly společně dělat. Čerstvě po škole jsme vyhrály první soutěž na Muzeum Jana Husa v německé Kostnici a začaly si víc věřit. Tehdy vznikl i název našeho studia – místní historici nám pracovně říkali Schwestern (sestry) a my jsme si to nechaly.

Ovlivnila vás nějak následná stáž na Taiwanu, Iveto? Přenesla jste něco z asijské architektury do své práce?

• I: Vlastně ano, kromě toho, že jsem studovala čínštinu, mám totiž ráda i Japonsko a třeba v případě regálu, který jsme navrhly pro Profil Nábytek, je použitá jejich tradiční technika bez jakéhokoliv vrtání, jen spojené zámky. Je to technika zvaná přeplátování, my tam máme navíc ještě vzpěru jako zavětrování, aby se regál nekýval. Výhodou je, že se dá poslat ve „flat packu" a člověk si ho doma sám složí.

Co je vaším hlavním motivem pro toto řešení? Tradiční řemeslnost, udržitelnost, jednoduchost?

• I: Všechno, co jste vyjmenovala. Když se přepravuje nábytek, je v rámci udržitelnosti lepší ho mít složený, aby nezabíral tolik místa. Další výhodou je, že když se člověk stěhuje a víckrát rozebírá spoj s vruty nebo šrouby, tak se to ochodí, kdežto tento systém můžete opakovaně skládat a rozkládat. Jednoduchost je pro nás typická, a navíc je to celé z jednoho lokálního materiálu.
• M: Navrhli jsme ten nábytek pro Profil, tak aby na jeho výrobu měli technologie. Často na počátku řešíme jejich výrobní možnosti. Vždycky pracujeme s tím, aby nemuseli nic dovážet z Číny a mohli využívat dřevo z Vysočiny a výrobní operace zvládli sami. Přímo v Humpolci mají i vlastní kovovýrobu, takže můžeme docela dobře pracovat i s kovem.
• I: Občas ale i experimentujeme a máme výhodu v tom, že je táta spolumajitel firmy, a nechávají nás tam zkoušet prototypy. Vznikají z toho ty nejzajímavější věci.

Zaujal mě projekt nové Obřadní síně na Olšanských hřbitovech, kde jste řešily čekárnu pro pozůstalé, kancelář i samotný smuteční prostor. Výsledek totiž i díky použitému dubovému dřevu nepůsobí chladně a pochmurně, jak bývá zvykem. Bylo takové zadání investorů?

• M: Ano, oni mají v portfoliu různé typy smutečních či obřadních místností od komorního bytového ateliéru až po klasické chladné krematorium. Tuto kapli chtěli mít někde mezi, vhodnou pro menší rodinu, která se v daném prostoru nemusí nutně cítit depresivně. Navíc tuto síň chtějí mít možnost večer pronajímat na komorní koncerty, protože rozloučení se konají jen v dopoledních hodinách a pak je prostor nevyužitý. Proto se to ani nejmenuje smuteční, ale obřadní síň.

obr.: Smuteční, nebo obřadní? V každém případě díky sesterské dvojici příjemnější, než byste čekali. Á propos, čekárna pro pozůstalé – i ta může být pohodlná. Foto: ARCHIV STUDIO SCHWESTERN

Další zajímavou činností, kterou se profilujete, jsou výstavy. Jak tam probíhá vaše spolupráce?

• M: Stavba paneláží na výstavách je součástí architektury. Náš úkol je vymyslet rozvržení panelů tak, aby se na ně vešly všechny vystavované exponáty a pak úzce spolupracujeme s kurátorem výstavy. On zpravidla respektuje náš návrh na rozmístění a pak nám někdy zpřehází obrazy – to už je jeho práce.
• I: Výstavy nás hodně baví – musíme si pokaždé nastudovat nové téma nebo osobnost. Třeba v loňském roce jsme si užily přípravu výstavy malíře Franty v Jízdárně Pražského hradu, to byla moc pěkná práce. A teď pracujeme na projektu, který jsme vyhrály – jedná se o takovou větší rekonstrukci v muzeu v Jablonci nad Nisou, konkrétně na bývalé faře a v kostele bude nová expozice města.

K práci se dřevem a udržitelnosti dokonce vedete i děti, a to nejen ty své. Přímo v showroomu Profilu v Humpolci totiž pořádáte příměstský tábor. Je určený jen pro děti zaměstnanců, nebo i pro veřejnost?

• I: Většinu kapacity primárně naplňujeme interně, pár míst zbývá i pro veřejnost. Loňské děti si letos o místa psaly pro jistotu už od ledna. Tématem letošního ročníku byla recyklace a upcyklace a pracovali jsme se zbytkovými materiály z výroby, ze kterých si vyráběly bedničky na nářadí. Mluvili jsme společně o městě a různých budovách v něm a děti si vytvářely modely vlastních měst.
• M: Ta recyklace se ale netýkala jenom materiálů, ale i myšlenek. Zopakovaly jsme totiž některé nápady, které jsme předtím použily v rámci CAMPu, což je Centrum architektury a městského plánování, kde už asi tři roky jednou za měsíc lektorujeme Archihrátky pro děti od dvou do sedmi let. Probíhají tam výstavy architektury a urbanismu a my při té příležitosti pro děti připravujeme různé aktivity. Zároveň jsou k tomu i výklady pro rodiče, které se tam snažíme přitáhnout, aby se víc zajímali o prostor, v němž žijí. To učím i děti na kroužku architektury a pořádala jsem na toto téma i workshopy pro školy – že i když dané dítě nepůjde studovat architekturu nebo urbanismus, i ono samo jako jednotlivec může své město ovlivnit. Mělo by se o něj zajímat a vyjádřit svůj názor, pokud se mu něco nelíbí.
• I: Během komunismu se na architekturu nedbalo, přetrhla se linka kultivovanosti ve veřejném prostoru. Teď je to lepší, ale stále si málo uvědomujeme, že vnitroblok není jen tak ničí nebo něčí, ale nás, lidí, co okolo něj bydlí, a že by mělo být v našem zájmu ho kultivovat. Musíme si svého okolí víc všímat, být angažovaní, ať místo zalezlí v bytě můžeme kvalitně trávit čas venku, v hezkém, bezpečném a funkčním prostoru.

Foto: ARCHIV STUDIO SCHWESTERN