Kostel sv. Jiří v Loučné Hoře – dřevěná rarita, na dlouhá léta pod omítkou ukrytá

Kostel či alespoň kapličku najdeme ve většině obcí či měst. Jsou součástí historie nejen v místě, kde stojí, ale v širším kontextu dotváří dějiny národa a země. Kostel svatého Jiří v Loučné Hoře patří navíc ke stavbám v mnohých ohledech výjimečným. Mimo jiné půdorysem i stavebním materiálem.

Stojí uprostřed bývalého hřbitova v centru obce. Byl postaven v roce 1778 na místě starší dřevěné kostelní stavby, o dva roky později byl na svátek svatého Jiří vysvěcen farářem Johanem Františkem Koutníkem. V roce 1782 byl pak zcela dokončen a v letech následujících přibývaly v závislosti na finančních prostředcích mobiliář a výzdoba.

Obr.: V 70. letech 20. století byla opravena střecha kostela a pro havarijní stav dřevěného opláštění byla opravena a uvedena do nynější podoby také zvonice. Foto: Dana D. Daňková

Roubení pod omítkou ukryté

Stavba je zajímavým příkladem pozdně barokního sakrálního stavitelství, a to především svou symetrickou dispozicí a půdorysem, které odpovídají vrcholně barokní formě, převzaté ze zámecké či palácové architektury. Ovšem vpravdě unikátní je použitý stavební materiál. Kostel je totiž dřevěný s roubenou konstrukcí, což je v případě kostelní stavby ve druhé polovině osmnáctého století v Čechách jev velmi nezvyklý. Důvod volby tohoto materiálu byl zřejmě finanční, avšak díky tomu nám byla zachována jedinečná architektonická památka.

Obr.: Hlavní loď kostela. Na podlaze je kamenná dlažba, lavice se nedochovaly, nahradila je proto nová sedadla. Foto: Dana D. Daňková

Ovšem dřevěná podstata kostela zůstávala nadlouho utajena. Zřejmě v roce 1837 byl totiž zvenku i zevnitř omítnut, aby byl skryt jeho „chudý" původ. Celkový vzhled se díky tomu již ničím nelišil od mnoha dalších kostelů té doby, ale působil vznešeněji.

Obr.: Malá část venkovní omítky byla ponechána jako připomínka původního vzhledu. Foto: Dana D. Daňková

Na přelomu 19. a 20. století začal kostel chátrat, až došlo v roce 1929 z důvodu velmi špatného stavu k jeho uzavření a v následujících letech byly prováděny pouze nejnutnější zabezpečovací práce. Poslední větší oprava se uskutečnila v roce 1934 a v kolaudační zprávě je kromě výčtu nutných dalších oprav konstatováno, že kostel nemůže sloužit svému účelu a nesmí být přístupný veřejnosti. Větších oprav se již před druhou světovou válkou ani po ní nedočkal. Posléze byl odsvěcen, a nakonec přešel do správy místního národního výboru a sloužil jako sklad.

Obr.: Zbytek omítky na vnitřní stěně kostela připomíná dřívější úpravu. Foto: Dana D. Daňková

Původní tesařská práce

Ve 30. letech minulého století začala z kostela opadávat omítka a odkryla tak původní roubenou stavbu. V 70. letech bylo pak ve spolupráci s památkovým úřadem rozhodnuto o nutných opravách kostela, roubení mělo navíc zůstat odkryté, aby mohly být dřevěné části zrenovovány. Konstrukce stavby není pouze raritou, ale současně i vzácným dokladem dřívější tesařské práce. Dnes lze kostel řadit mezi nejvzácnější památky naší země.

Obr.: Opravený kůr. Původně zde byly umístěny varhany, po opravě kůru však již nemohly být vráceny zpět. Foto: Dana D. Daňková

Je založen na podezdívce z pískovcových kvádrů, v roubené vazbě byly jako spodní kladeny trámy podélných stěn, rozdíl výšky poloviny trámu v příčných stěnách byl vyzděn. Roubená konstrukce je odhalená, kolíky na vnější straně trámů dodnes poukazují na omítané stěny kostela.

Na stavbu byly použity dřeviny různého druhu – ve spodních vrstvách vždy dřevo tvrdé – dubové. Ve spárách se dochovaly zbytky původní omazávky z jemné hlíny a slámové řezanky. Omazávkou byly pokryty i stěny a na ni byla následně nanesena vrstva vápenné omítky, která je na horní hraně stěn ukončena zaoblením – fabionem, a římsami. Na římsách byla použita pouze omítka.

Obr.: Dřevěné kolíčky – floky – sloužily k zajištění omazávky z hlíny a slámové řezanky na dřevěných stěnách. Foto: Dana D. Daňková

Obr.: V současnosti je v konstrukci stavby patrné jak dřevo původní, tak i druhotně použité starší dřevo a nové dřevo tesařských výměn z oprav. Foto: Dana D. Daňková

Kostel sv. Jiří dnes

Je důležité zachování staveb jako architektonických a historických památek, avšak zcela nedocenitelné je jejich plnohodnotné využití ve veřejném životě obcí a měst. Takové štěstí měl i kostel svatého Jiří. Již od 50. let 20. století je v majetku obce Smidary, a když byl v roce 2007 obnoven Okrašlovací spolek Smidarska, jenž se ve spolupráci s OÚ Smidary zaměřuje na opravy památek a úpravy zelených ploch i ve sloučených částech obce (Loučná Hora, Červeněves, Křičov a Chotělice), přijal do své péče i místní kostel.

"Kostel není muzeem, ale propojením minulosti a současnosti."

Obr.: Na atraktivitě dodaly kostelu i opravené varhany. Nyní stojí na místě oltáře, návštěvníci si je díky tomu mohou prohlédnout zblízka. Taková možnost se naskytne málokdy. Foto: Dana D. Daňková

Ten nyní slouží jako prostor pro konání koncertů, svateb, společenských akcí či výstav, pořádaných Obecním úřadem ve Smidarech a výše uvedeným spolkem. Čas od času se v něm konají příležitostné (i objednané) prohlídky s výkladem.

Kromě tuzemských zájemců tu přivítali už i návštěvníky z Itálie, Francie, Rakouska, Nizozemí, a dokonce i z Aljašky, Anglie, Kanady, Nového Zélandu a USA.

Obr.: Jeden ze dvou původních zvonů, jimiž je zvonice osazena. Jsou z let 1513 a 1535 a odlil je mistr zvonař Jakub Ptáček. Foto: Dana D. Daňková

Obr.: Zvonice štenýřového typu je umístěna v jihozápadní části někdejšího hřbitova. Stejně jako kostel, i ona je založena na soklu z pískovcových kvádrů. Původní zvonice musela být z důvodu havarijního stavu stržena, kopie byla postavena v roce 1942, při realizaci byla využita část původních trámů. Foto: Dana D. Daňková