Po rekonstrukci je malý horský domek dřevostavbou jen naoko

Redakce | Úterý, 06. červenec 2021 |

Na malém horském domku, ke kterému se jeho majitelé dostávají v zimním období zásadně po svých nebo na běžkách, nás zaujal především zajímavý interiér jako vystřižený z truhlářské dílny. Ačkoliv nosné stěny této rekonstrukce zůstaly (tak trochu omylem) zděné, ve všech ostatních směrech bychom dům mohli označit za dřevostavbu.

Pustili jsme se do rekonstrukce

Když jsem se téměř po dvaceti letech vypravil do Krkonoš a objevil tu na jedné ze strání s překrásným výhledem polorozpadlou podnikovou chatu, s představou dokonalého víkendového bydlení jsem ji bez váhání koupil. Jednalo se o původní harrachovskou hájenku, ovšem v šedesátých letech dokonale zamaskovanou necitlivou přestavbou v režii ROH.

Protože byla v dezolátním stavu, zamýšleli jsme ji zbořit a na jejím místě postavit srub. Jenže Bobešova Bouda, jak jsme ji pojmenovali, dříve sloužila jako ubytovna a my se nakonec rozhodli na tuto tradici navázat. Provedli jsme nutné úpravy a začali provozovat penzion. Bylo to hezkých, ale velmi náročných šest let. Výdělek sotva pokryl náklady a podnikání vyžadovalo naši neustálou přítomnost.

Neměli jsme vlastní zázemí, a tak jsme s hosty sdíleli prostory chaty. Časem jsme cítili úbytek energie a potřeba vlastního samostatného bydlení se ukázala jako neodkladná. Přesto jsme se rozhodli s hájenkou absolvovat ještě jeden náročný proces – zrekonstruovat ji tak, abychom zde mohli zakotvit natrvalo.

obr.: Dům je ze severní strany, na kterou navazuje původní harrachovská hájenka, zapuštěn do svahu. V zimě se tu občas vyšplhá sníh až na střechu a k teplému krbu se lze dostat jen po svých nebo na běžkách. Ani to však majitele neodradilo od toho, aby se tu usídlili natrvalo. Foto: Martin Zeman

Montovaná dřevostavba to být nemůže

Součástí historické dřevostavby byla nevyužívaná zděná stodola. Naší vizí bylo na tomto místě zbudovat jednoduché studio k pronajímání, vedle nějž bychom mohli v původní chalupě komfortně bydlet. Ve společné domácnosti nás tehdy mělo pobývat sedm. Když byl konečně složitý projekt přestavby kompletní, vše bylo náhle úplně jinak.

Složení domácnosti se výrazně změnilo, děti vylétly z hnízda a najednou tak velký dům neměl opodstatnění. Zaměřili jsme se proto na rekonstrukci stodoly s tím, že velká chalupa na svou renovaci musí ještě počkat. Při výběru vhodné stavební technologie byla určující rychlost výstavby, bohužel paradoxně v neprospěch dřevostaveb.

Kdybych ovšem tušil, jaké peripetie a zdržování mě se stavbou čekají, určitě bych se dnes rozhodoval jinak. Na realizaci svých plánů jsem měl necelý rok. Dům musel být pod střechou do října, protože zima tu bývá obzvlášť dlouhá a uzavře příjezdovou cestu. Montovaná dřevostavba by sice můj problém bleskově vyřešila, jenže nekorespondovala by s místní architekturou.

Zajímal jsem se proto o možnost výstavby roubenky, i když i ta by vzhledem ke zdejším zvyklostem byla spíše kompromisem. Na svazích Janovy Hory byly domy vždy relativně chudé a odlišovaly se od honosných roubenek svislým obkladem. Žádný dodavatel mi však nebyl schopen zaručit, že budu do zimy bydlet, což bylo logické. Masivní dřevostavba si musí nejdříve takzvaně sednout.

obr.: K jižní straně domu náleží nevytápěná veranda. Z ní je možné vyjít na terasu postavenou z místních kamenů, která nabízí úchvatný výhled z horské stráně. Foto: Martin Zeman

Zkouška trpělivosti při rekonstrukci

Za výhodu rekonstrukce jsme považovali možnost využít stávající obvodové zdi. To jsme ale ještě netušili, v jakém stavu jsou a že většinu bude nutné zbourat. Najal jsem si proto partu zedníků, které jsem se snažil intenzivně dozorovat (mimo jiné i proto, že stavební dozor se jaksi nedostavil). Ani to ale nepomohlo a po třech měsících jsem s nimi byl nucen spolupráci ukončit. Ostatní řemesla také nešla, jak by měla.

Sehnat na podzim jiné řemeslníky byl v místě neřešitelný úkol. Navíc vyvstaly zásadní nedostatky v konstrukci domu. Větrací mezera v plášti střechy byla příliš malá, izolace navíc prověšená, takže systém vůbec nefungoval. Jeden roh budovy se odtrhl, protože nebyl dostatečně podložený.

A to jsme byli ujišťovaní, že „se to takhle dělá". Na podzim se jako zázrakem uvolnil jeden známý z Lotyšska, který tu se svým psem strávil listopad a udělal obrovský kus práce. Opravil největší nedostatky – například nad nekvalitní střechu postavil novou, takže je vlastně tříplášťová. Nakonec stavbu zazimoval a my v pronajatém bytě netrpělivě čekali na další jaro.

Rekonstrukci mírně komplikovaly také úřady. Všechna povolení byla vystavena na původní projekt „velké rekonstrukce" a když se změnila rodinná situace a s tím rozsah stavby, potřeboval jsem stavět a ne úředničit.

Docela napínavé bylo stavět podle citu, bez projektu. Nakreslil jsem si na podlahu neexistující nábytek a vytýčil základ pro komín. Dostavěla se zeď k parapetní výšce (asi), já se postavil na louku a jen diktoval, kde mají být okna. Barvy jsme vybírali podle momentální nálady. Měl jsem v hlavě celkovou vizi a tu jsme postupně převáděli do reality.

S tím, jak se stavba chýlila k dokončení, bylo zajímavé sledovat, jak do sebe vše na centimetry přesně zapadlo. Nakonec se s trochou diplomacie podařilo stavbu i správně zaúřadovat.

obr.: Fasáda ze svislých obkladů navazuje na místní architektonickou tradici. Domy na Janově Hoře byly odjakživa spíše chudé, a tak by tu honosná roubenka působila nepatřičně. Foto: Martin Zeman

Ve jménu přírodních materiálů

Protože jsme byli z praktických důvodů nuceni zvolit zděnou technologii výstavby, dali jsme dřevu co největší prostor v interiéru a zkombinovali jej s kamenem a pálenou hlínou. Nápadů bylo mnoho, a přestože nebyly nijak složitě realizovatelné, vůbec nejtěžší bylo řemeslníky přesvědčit, aby se oprostili od zažitých postupů a snažili se vidět našima očima.

Naštěstí jsme potkali výborného truhláře. Ze začátku sice trvalo, než se smířil s našimi netradičními požadavky, ale vždy nám nakonec (s mručením) vyhověl. Například v přízemí jsme si vymysleli na jedné stěně svislý velkoformátový obklad a k podbitým stropům kontrastující trámy v odstínu vínové a zelené.

Tato na první pohled možná zvláštní barevná kombinace vznikla spontánně, když jsme nahlíželi do vzorníků lazur amyslím, že interiér příjemně oživuje. Když truhlář dřevo natíral, určitě si myslel, že jsem se definitivně zbláznil, ale nepolevil v pečlivosti. Já ho přesvědčil, že vím, co chci a on mě, že rozumí svému řemeslu. Stejně jako já i on věří, že dokonalost celku závisí na pozornosti, kterou věnujete detailům.

Přímo doprostřed domu, což je z pohledu vytápění naprosto ideální místo, jsme umístili komín s krbovými kamny. Obložili jsme jej místním kamenem. Do některých postaru (nepravidelně) omítaných zdí jsme vsadili kameny z míst, která máme rádi.

Aby mohlo teplo stoupat přímo do ložnice, která se nachází nad ním, nechali jsme v podlaze zhotovit speciální štěrbinu. Kamna jsou v domě s výjimkou záložních infrapanelů v dětských pokojích a topné rohoži v koupelně jediným zdrojem tepla a fungují na výbornou. Důležité bylo vybrat takový typ, který má široký rozsah pracovního výkonu.

V patře se mimo ložnice nacházejí ještě dva pokoje a malá, útulná pracovna s praktickou „kukaní". Ani tady jsme se nevzdali dřevěných obkladů ošetřených různě barevnými lazurami. Místo kamene, který doplňuje dřevěné prvky v přízemí, dostaly v patře prostor cihly, které jsou útulnější.

Komín a centrální zeď jsou tedy cihlové. A to nejen z důvodu estetických, ale také pro své akumulační schopnosti. S doplňky pomohl rodinný známý, který pro náš domov připravil své vůbec první kovářské výtvory.

obr.: Skříně, které tvoří nepostradatelnou součást kuchyňské linky ve venkovském stylu, nechají majitelé v nejbližší době zrenovovat. Uprostřed kuchyně se nachází ostrůvek, na který nedá paní domu dopustit. Foto: Martin Zeman

obr.: Komín obložený místními kameny nejprve vzbuzoval v řemeslnících údiv a nechuť přání našeho hostitele realizovat. Nakonec se je však podařilo přesvědčit a výsledek opravdu stojí za to. Komín je dominantou hlavního obytného prostoru a opticky jej spolu se schodištěm odděluje od kuchyně. Foto: Martin Zeman

Foto: Martin Zeman

obr.: Pracovna je i není součástí ložnice. Dostatek světla, ale také kontakt s drahou polovičkou nabízí speciální okénko do pokoje. Foto: Martin Zeman

obr.: Speciální okénko do pokoje. Foto: Martin Zeman

obr.: Ložnice je přehlídkou rozmanitého využití smrkových prken. Venkovskou atmosféru dotváří několik kousků starožitného nábytku. Foto: Martin Zeman

Autor článku: Tereza Doležalová

Hodnocení uživatelů: 3 / 5
Líbil se Vám článek?23