Dřevěný šindel - ručně vyráběná luxusní střešní krytina

Dana D. Daňková | Pátek, 18. říjen 2019 |

Dřevěné šindele byly jako kvalitní a trvanlivá krytina používány od středověku, nejprve spíše na významných stavbách – kostelích a šlechtických sídlech, později pak i na domech předních měšťanů. Většina staveb ve městech a na vesnicích však byla kryta slaměnými došky. Výjimkou byly horské oblasti s dostatkem lesů, kde se šindel používal i na běžných stavbách a chudší lidé si jeho výrobou navíc přilepšovali k živobytí.

Šindel, tradičně vyráběný z jedlového a smrkového dřeva, byl považován za kvalitní krytinu, odolnější a trvanlivější než došky. Nicméně měl jednu velkou slabinu – byl hořlavý. „Protipožární přepisy, které se začaly hojně uplatňovat v době vlády Marie Terezie a později i jejího syna Josefa," vysvětluje Jana Tichá z Národního památkového ústavu, „používání hořlavých, tedy „spalných" krytin – včetně šindele – na nových stavbách zakazovaly nebo výrazně omezovaly a přikazovaly je nahrazovat keramickými taškami. Lidé však i nadále šindele používali a platili za to pokuty nebo žádali o povolení výjimek. Někdy byl šindel povolen v případě, že nespalný – tedy zděný – byl zbytek domu, případně tam, kde by stavba těžkou keramickou krytinu neunesla."

Šindelů je i dnes stále třeba

Šindelářské řemeslo je provozováno dodnes, i když již zdaleka není tak rozšířené jako kdysi. S dřevěným šindelem se již nesetkáváme výhradně na střechách historických objektů či ve skanzenech lidové architektury a na rekonstruovaných roubenkách či starých chalupách, ale třeba na fasádách veřejných i rezidentních budov či na výrobních halách a podobně.

„Překvapivě je tato krytina hojně užívána i na zcela nových domech a poměrně moderních objektech," říká výrobce šindelů Jan Spěváček. „Samozřejmě nelze opomenout časté použití šindele na drobných doplňkových stavbách, jako jsou pergoly, garáže, dřevníky, ale i turistické přístřešky a podobně. Dnes se na výrobu šindelů používá kromě smrkového dřeva také modřín, v zahraničí pak sibiřský či kanadský modřín, sekvoj a podobně. V Rusku jsou kupříkladu celé kostely a kláštery obloženy šindeli z topolového dřeva."

Obr.: Památkově chráněné stavby, které v době svého vzniku či fungování pokrývaly šindele, se bez ruční práce šikovných šindelářů při potřebě rekonstrukce neobejdou. Příkladem může být kostel svatého Ondřeje v Hodslavicích. Foto: Petr Žižka

"Výroba šindele je práce pro chlapy - náročná, vyžadující zručnost a fyzickou kondici."

Obr.: Šindele se vyrábí tradičními postupy, rekonstruovaným roubenkám tedy vrátí ztracenou krásu zcela věrně. Foto: Jan Spěváček

Výroba šindele

Současní šindeláři vyrábějí šindele víceméně stále stejnými postupy jako jejich předchůdci v minulosti. Výroba šindele i nyní vyžaduje poměrně značný podíl ruční práce, šikovnost a koneckonců i dobrou fyzičku. „Štípaný šindel se pořád opracovává pořízem na geniálním vynálezu našich předků – dědkovi či strýčkovi," dodává Jan Spěváček. „Samozřejmě se na štípání používají štípačky, pero a drážka se frézují, ale z principu věci nelze vyrobit stroj, do kterého by se na jednom konci vložila kláda a na druhém by vypadávaly hotové šindele. Spočítali jsme, že se během výrobního procesu dostane šindel i dvanáctkrát do ruky!"

Obr.: Ruční výroba tradičních dřevěných šindelů probíhá na pořízu. Foto: Josef Drdlík

Levnější řezané šindele nemusí být vždy výhodnější

Protože je výroba štípaného šindele velmi pracná, začal se vyrábět šindel řezaný – rychleji a levněji – z prken řezaných po délce kmene. Takto však dojde k přerušení dřevních vláken a šindel neplní dobře svou funkci. Velmi omezena je také jeho životnost.

„Podle našich zkušeností kvalita a vyzrálost kulatiny a pečlivost a vedení štípání ovlivňuje trvanlivost šindele více, než samotný druh dřeviny," vysvětluje Jan Spěváček. „Zásadní je také způsob kladení šindelů – šindel „valašský" nebo „český" je opatřen perem a drážkou, takzvaný „alpský" šindel je kladený na rybinu. V obou skupinách existuje velké množství typů podle délek, šířek, tvarového provedení či pohledové „okapnicové" hrany šindele v závislosti na krajových odlišnostech. Pro pokrytí složitějších tvarů si nevystačíte s jedním tvarovým typem, ale potřebujete podmetky, skosky, krajáče, báňové šindelky a podobně."

Obr.: Stejně jako žádná jiná skládaná střešní krytina se neobejde ani dřevěný šindel bez speciálních doplňkových tvarů pro řešení střešních detailů. Foto: Landwood

"V zásadě lze říci, že šikovný šindelář dokáže pokrýt šindeli prakticky jakýkoli tvar a plochu."

Obr.: Stejně dobře jako na střeše plní šindele svou funkci také na fasádě – chrání i zdobí. Foto: Jan Spěváček

Trvanlivost šindelové střechy

Jak je uvedeno výše, trvanlivost šindelů je závislá nejen na druhu dřeviny, z níž jsou vyrobeny, ale i na její kvalitě a výrobním postupu. „Kvalitní šindel je poměrně trvanlivá krytina," potvrzuje Jana Tichá, „štípaný vydrží i 40 let, levnější strojově vyráběný šindel řezaný však třeba jen 15 let. Historicky se šindel nenatíral ani jinak neošetřoval – jakost a trvanlivost byla zaručena výběrem kvalitního dřeva a jeho vhodným zpracováním a opracováním. Z rovného dřeva, z vybraných bezsukových špalků, se vějířovým způsobem štípaly jednotlivé kusy."

Dnes se trvanlivost šindelových střech prodlužuje ošetřením nátěrovými hmotami na bázi přírodních olejů a tenkovrstvých lazur. Nátěr je třeba poté v pravidelných intervalech obnovovat.

Obr.: K výrobě je třeba nejlepšího dřeva rovného či doleva točeného vlákna. Kvalita šindele je dána kvalitou dřeva, jeho hustotou let – čím roste strom pomaleji, tím je dřevo kvalitnější. Foto: Michal Pořický

Mohlo by vás zajímat:

Autor článku Ing. Dana D. Daňková

Ráda přicházím věcem na kloub, z čehož mé okolí někdy ztrácí nervy :-), a ráda se učím, v životě i v práci potřebuji tvořivost. Zajímá mne architektura, stavební technologie a funkční design

Nejnovější články autora