NA NÁVŠTĚVĚ: Vznešená Adelheid

Rozhodnutí zásadně změnit svůj život uzrávalo u Aleny a Milana přes dvacet let, během kterých navštěvovali rozpadlé horské samoty. Od potoka Hadince z lůna Orlických hor je to k lékaři sice třicet kilometrů, jinak ale zjistili, že stejně jako předkové k novému životu mnoho nepotřebují. A lidé za nimi do penzionu se vznešeným názvem jezdí rádi sami, jak nám prozradili...

Turisté, kteří na Vrchní Orlici jezdí pravidelně, mi nechtěli věřit, že na stejném místě dříve chalupa stála. Přímo ze zdí vyrůstaly třímetrové javory a jasany, starý eternit na střeše pokrýval lišejník, chalupa skoro nebyla vidět. V létě 2009 jsme se synem a kamarádem rozebrali ze staré chalupy, co se rozebrat dalo, na podzim přijel buldozer a shodil škvárocementové stěny a začali jsme zdít. V létě několik kamiónů přivezlo očíslované trámy, na míru přesně vyrobené v provozovně firmy Bartoš Dřevostavby, její chlapi tady za dva dny poskládali první patro, pak jsme dva týdny čekali, než doběhne zděná část stavby, a následně přijela znovu parta pana Bartoše, aby pokračovala s patrem, krovy, bedněním štítů a dalšími dokončovacími pracemi. Za léto 2010 byla dřevostavba postavená.

Roubenka v původním stylu

Snažili jsme se, aby poloroubenka architektonicky zapadla do zdejšího tradičního stylu. S projektantem jsme proto objeli několik velkých, relativně zachovalých usedlostí a společně jsme se dopracovali ke kompromisu mezi našimi představami a tím, co je možné a proveditelné. S výškou stavby souvisel výběr dřeva. Dost mě vyděsilo zjištění, že dřevostavba ze smrku na dvou patrech sesycháním sedne o padesát centimetrů. Jako náhradní variantu jsem objevil západní červený cedr, krásné dřevo, které je objemově stálejší, má o něco lepší tepelně izolační vlastnosti a další pozitiva, například se nemusí ošetřovat.

Zkušenosti dobré i horší

Z cedrového dřeva staví firma Bartoš Dřevostavby, proto jsme ji oslovili a nelitovali jsme. Vycházeli nám maximálně vstříc a s výsledkem jsme hodně spokojeni. Kromě tesařských prací obdivujeme na chalupě práci kameníka pana Soukopa, který paradoxně není v oboru vyučený, ale podezdívky, zdi a terasy se mu podařilo poskládat moc pěkně. Jsou z červené ortoruly, kamene, který místní obyvatelé sbírali na políčkách a stavěli z něj podezdívky a části chalup nalepené ke svahu, kde by dřevo podlehlo vlhkosti. Původní zdivo bylo jen skládané a prosypávané vápenohlinitou maltou, která časem ztrácí soudržnost. My jsme kámen pokládali do betonu a zachovali jsme hluboké nevymazané spáry, abychom se opět co nejvíc přiblížili podobě starých staveb.

Blízko přírodě

Na správě CHKO se mě hned zpočátku zeptali, jestli vím, že budeme stavět na jednom z nejhezčích míst v Orlických horách. Byl jsem si toho dobře vědomý, protože Orlické hory jsme pěšky a na kole poznávali skoro deset let. Přestože jsme na hranici první zóny ochrany v CHKO, úředníci nám žádné velké překážky nekladli. Přesvědčili se o tom, že tady skutečně chceme s rodinou bydlet a hospodařit, a že nebudeme budovat tobogány nebo trati pro motokros a čtyřkolky. Projekt dřevostavby se jim hodně líbil, při kontrolách si několikrát brali kontakty na dodavatele materiálu nebo na řemeslníky a stavbu si fotili, aby ji mohli dávat za příklad dalším chalupářům.

Práce do konce života

Nebo spíš na několik životů. Před třemi lety jsme dostali nabídku od mladíka s tituly před jménem i za ním, který pracoval jako manažer, že by si chtěl u nás odpočinout a vyčistit hlavu fyzickou prací. Tehdy jsme teprve začínali, tak jsme ho s poděkováním odmítli. Dnes máme s provozem penzionu práce víc než dost a také rozšiřujeme hospodářství. Pokud by chtěl někdo na víkend nebo na týden přijet a za byt a stravu si užít práce na čištění luk od náletových dřevin, zatloukání kůlů ohrad pastvin, přípravě dřeva nebo podobné fyzické aktivity, dveře má otevřené.