Tadeáš Salaba: StaGram stavební gramotnost do škol zdarma

Jak vás vůbec napadlo pořádat vzdělávací programy pro základní a střední školy a jak dlouho už se jim věnujete?

V roce 2014, když jsme s partnerkou ještě studovali na Fakultě elektrotechnické obor energetika, ona i učila a jako školní projekt vymyslela Energetickou gramotnost. Postupně se projekt rozjel do větších rozměrů a časem jsme na něm začali pracovali společně. V roce 2019 jsme pak seděli s lidmi z PR oddělení ČVUT a hodnotili, co ten projekt reálně přináší. Tehdejší demografická křivka byla jiná než dnes, počet studentů technických oborů byl velmi nízký a konstantně klesal. Tehdy jsme si řekli: pojďme pro to něco udělat! A rozjeli jsme projekt Technologická gramotnost (TeGram).

V čem přesně tedy TeGram spočívá?

Uvědomujeme si, že učitelé nemají šanci držet prst na tepu doby, vzdělávat se, aby dětem předávali aktuální informace. Jejich jedinou možností je pozvat si nějakého profesionála zvenku, který přijede a zastoupí je, ať je to třeba 3D tisk, umělá inteligence, nebo třeba duševní zdraví či jak se správně stravovat. Budoucnost je o tom, že do škol budou jezdit odborníci a předávat žákům znalosti stravitelnou formou, kterou děti chtějí slyšet a vidět. A my jsme se právě rozhodli žákům a studentům představovat moderní technologie (z oblasti energetiky, technologie a stavebnictví) ne po stránce teoretického vývoje, ale to, jak se reálně používají a jak fungují.

Jakou formou jim je představujete?

V rámci frontální výuky jsme připravili přednášku, která má 230 slajdů a obsahuje příběh. V podstatě je to téměř jako film. Do třídy přijede lektor, většinou student bakalářského nebo inženýrského programu ČVUT z Prahy, VUT z Brna nebo z VŠB z Ostravy, případně z jiné univerzity, který ten příběh dětem vypráví. Součástí jsou různé otázky, takže vzniká diskuze a žáci nevědomky dostávají hravou formou spoustu informací.

Protože lektor je jen o pár let starší, oni k němu vzhlíží úplně jinak a otisk toho, co v nich potřebujeme zanechat, je diametrálně odlišný. Důležité je, že jsme akademici, takže i veškerá témata pojímáme akademicky – nepředáváme dětem názory, jestli je něco dobré, nebo špatné. Fakticky popíšeme, jak to funguje, vysvětlíme plusy i mínusy a necháváme je vytvořit si vlastní názor.

obr.: Přednášky jsou dětem předávány zábavnou formou. Důraz je přitom kladen na nestranné akademické pojetí, neovlivněné donory a partnery. 
Foto: archiv TADEÁŠE SALABY

Jakým způsobem vybíráte lektory? Jak se o vás dozví a co musí splňovat?

Na nástěnkách stavebních fakult visí naše výzvy s nabídkou velmi dobře placené brigády – ne každý student ale chce přednášet pro děti. Zůstane jich tak desetina, ti projdou úvodním školením a pak tvrdým filtrem – přednášku s nimi procházíme do všech detailů, musí se ji naučit a být schopni odpovídat na dotazy, být připraveni jít do diskuzí, ale tím, že to sami studují, tak většinou přirozeně jsou. Mají pak od nás k dispozici auto a podle volných termínů jsou přiřazováni ke školám ve své oblasti, které projeví zájem. V tuto chvíli máme na stavební gramotnosti proškolených třiatřicet lektorů z celé republiky a těch aktivních je z nich třeba pětina.

obr.: Lektoři jsou jen o pár let starší než žáci, kteří od nich snáze přijímají informace. Foto: archiv TADEÁŠE SALABY

Zmínil jste tedy StaGram, který máte nově v nabídce – z jakého důvodu jste rozšířili působnost právě na stavebnictví?

Zhruba před dvěma lety mě oslovilo Národní centrum stavebnictví 4.0 s tím, že by stejný program, jaký tvoříme pro techniku a energetiku, potřebovali i pro stavaře, protože, jak jste říkala na začátku, odborníci chybí a u studentů schází o stavební obory zájem. Na VŠ je většinou studují ti, kteří mají vzor v rodině, a tedy mají ke stavebnictví blízko. Tak jsme si řekli, že přidáme další obor, a vznikl název Stavební gramotnost. S partnery jsme tři dny v učebně ČVUT procházeli jednotlivá kritéria, co by ta přednáška měla splňovat, co je pro stavaře klíčové, co ten trh a obor potřebuje. Na základě toho jsme postavili koncept hodnot, které bychom měli dětem předat.

Jaké to jsou?

Chceme jednoduchou, lehce stravitelnou, řekl bych sexy a cool formou dětem vysvětlit, že stavebnictví je zajímavé, má širokou míru uplatnění a umí to, co ostatní obory ne. A sice možnost se průběžně rozhodovat, co přesně je baví, a můžou jít z pozice v terénu do kanceláře nebo opačně. Takže své silné stránky a předpoklady, o nichž v 16 letech nemají jasno, mohou objevovat až později.

Jakým školám program nabízíte?

Vzhledem k tomu, že na stavebních školách jsou děti de facto už rozhodnuté, vytyčili jsme si, že z těch středních chceme navštěvovat primárně gymnázia. Tam jsou chytré děti s předpoklady jít studovat techniku, tak ať mohou zvážit i stavebnictví. Dále jsme se logicky rozhodli navštěvovat 8. a 9. třídy, protože tito žáci se právě rozhodují. Bereme přitom v úvahu, aby v dojezdové vzdálenosti daného města, respektive ZŠ, byly střední stavební školy.

A novinkou pro nás je cílení i na 6. a 7. třídu workshopem pro menší děti, kde si s nimi stavíme městečko a povídáme si o tom, co se v něm děje. Že se spousta věcí odehrává pod povrchem – jako kanalizace a podobně, aby si děti uvědomily určité zákonitosti, nad kterými zatím nepřemýšlely. Chceme v nich začít pěstovat vztah k budovám, ke stavebnictví jako takovému, a zároveň i trošku dýchnout na jejich rodiče.

Protože víme, že hlavní roli v rozhodování žáka na ZŠ hraje matka – ta musí být přesvědčená, že její dítě dělá dobře. Rodiče si často stále představují tu tvrdou, těžkou práci, kde dělníci vozí kolečka s cementem, jsou ztrhaní a špinaví – a to oni pro své dítě nechtějí.

obr.: Novinkou je workshop pro žáky 6. a 7. třídy – děti staví městečko a učí se o jeho zákonitostech. Hravou formou si začínají budovat vztah ke stavebnictví. Foto: archiv TADEÁŠE SALABY

Jak snadné je školy přesvědčit, aby vaše programy chtěly?

Ačkoli jsou všechny naše přednášky zdarma, tak si nás z deseti obeslaných škol objednají dvě. Osm z nich vůbec nemá zájem, přestože jim nabízíme kvalitní obsah na dvě výukové hodiny. Vnímám české školství tak, že se v něm rozvírají nůžky mezi dobrými a špatnými školami. V těch kvalitních jsou aktivní učitelé, kteří se snaží dětem vědomosti rozvíjet, vezmou je do muzea, představí jim něco nového.

Když mezi ně pak přijdete, dýchne na vás úplně jiná atmosféra. My bychom se tedy nejvíce potřebovali dostat právě do těch neaktivních. Na všech třech projektech dohromady objedeme za rok přes 500 škol, ve kterých máme průměrně přes dvě přednášky, což odpovídá zhruba 20 000 dětí, které ročně navštívíme. Konkrétně u StaGramu letos navštívíme 120 škol, což je zhruba něco kolem 4 000 žáků.

Jakým způsobem projekty financujete, když pro školy jsou zdarma?

Podařilo se nám přizvat partnery, donory, kteří vnímají stejný problém jako my a jsou ochotni pro to něco dělat. Bohužel se na takovou formu neformálního vzdělávání nevztahuje žádný grant nebo dotace – pět let se snažíme dobouchat na dveře MPO nebo MŠMT a přesvědčit je o tom, jaké naše programy nesou skvělé výsledky. Protože i našim partnerům a jejich zahraničním mateřským společnostem by pomohlo vidět, že nás stát podporuje.

Máme z oficiálních míst záštitu, ale po stránce finanční podpory bohužel zatím narážíme na neochotu a nezájem hasit blížící se požár – za tři čtyři roky, až se demografická křivka vykroutí zpátky, studenti nebudou. Proto teď potřebujeme objet více škol a navštívit více dětí.

Vyplývá počet navštívených škol i z vašeho závazku vůči partnerům? Máte stále kde brát?

Ano, počet oslovených dětí, resp. navštívených škol jim garantujeme. V ČR je 5 000 škol, ale tím, že nám z těch 8. a 9. tříd žáci odchází, můžeme tam se stejným programem jít za dva roky znovu. Je to v podstatě nekonečný příběh a tahle frekvence je za nás ideální. Učitelé, kteří náš program vidí, oceňují, že jsme akademici, nestranní, a že informujeme i o nevýhodách, a sami nám potom dávají kredit a na základě zkušenosti objednávají i další přednášky.

Takže vaši partneři obsah neovlivňují? A jsou v programu StaGram nějakým způsobem zapojené dřevostavby?

V přednášce pro středoškoláky řešíme jednotlivé materiály – mluvíme o betonu, o cihle, o dřevě nebo oceli a porovnáváme si je. Děláme to tak, aby všichni partneři byli spokojení, ale vysvětlujeme jim, že jsme akademici a chceme vzdělávat, a to bez ohledu na jejich zájmy nebo velikost jejich příspěvku.

Představujeme dětem proces stavby, popisujeme, co dělá architekt, co projektant, co to je a jak vypadá BIM... a v jednotlivých krocích představujeme profese i jejich úkoly, aby si děti řekly: třeba ten stavbyvedoucí, co tam má všechno pod palcem, to by se mi líbilo. Na webu pak máme v promítárně videa, kde jim reálný stavbyvedoucí nebo třeba geodetka vysvětlí, co k tomu mají studovat, jaké mají mít předpoklady, a tím se kruh uzavře.

Mluvil jste o výsledcích – jak dopad na žáky měříte?

Děti nám na konci vyplňují anonymní dotazník, jak se jim přednáška líbila, co konkrétně je zaujalo, jak hodnotí lektora, jestli jim to něco dalo, změnilo to jejich názor na stavebnictví atd. Z výsledků vyplývá, že dvě třetiny dětí se dozvěděly něco nového a změnily své vnímání stavebního oboru. Dokonce 83 % žáků nám odpovídá, že podle nich řemesla mají budoucnost, ale přitom na ně sami nechtějí jít – 47 % odpovědí je, že je stavební ani jiné technické obory nezajímají.

Ale to, co nás nejvíc těší je, že 11,3 % z nich odpovídá, že o tom díky naší přednášce začínají přemýšlet. Spolu s dalšími 30 % dětí, které nám vyplní, že by potřebovaly více informací, to je více než 40 procent nerozhodnutých, kterým právě nabízíme tu promítárnu na webu.

obr.: Z dotazníku vyplývá, že 41 % dětí ještě není o budoucí profesní dráze rozhodnuto, a má tedy smysl jim obor stavebnictví blíže představit.
Foto: archiv TADEÁŠE SALABY

Co kromě finanční podpory od státu byste si vy závěrem přáli?

Věříme – a snažíme se to vysvětlovat i těm dětem –, že jako země sice nemáme ropu nebo diamanty, ale že naše přidaná hodnota světu vždycky byly a jsou mozky, chytří a šikovní lidé. Že naše národní bohatství bylo vždy založené na průmyslu a technice a měli bychom tyto obory dál podporovat a rozvíjet.

Takže kdyby nám někdo dal prostředky a vytipoval neaktivní školy, kde je nejvíc třeba zapracovat, navštěvovali bychom je prioritně. Potřebujeme přesvědčit veřejnost i politickou sféru, že podpora technického vzdělání má smysl, a to bez rozdělování na dřevostavby nebo beton. Přáli bychom si s našimi projekty objíždět klidně tisíc škol a vidět zájem a posun – aby nás to naplňovalo a bavilo tak, jak naše programy baví i děti.