Klidná vilová čtvrť jen kousek od centra Prahy se zdá být na důchod ideální. Však si také pan František se ženou zaslouží po celoživotním shonu a budování konečně odpočinek. Prostorný a světlý dům je směrem z ulice velice nenápadný, svou pravou tvář odhalí až ze zahrady, kde jsme také jednoho parného dne na začátku léta hovořili nejen o jeho novém bydlení.

Bydleli jsme ve vlastním čtyřpatrovém činžovním domě na Pankráci, který jsme zrekonstruovali a nastěhovali se do celého posledního patra s terasami. Ostatní byty jsme pronajímali. Starost o tak velkou nemovitost, chybějící výtah i problémy s nájemníky nás ale časem začaly unavovat. Jednoduše jsme se chtěli na důchod odstěhovat jinam. Velký byt, ve kterém jsme vychovali dvě dcery, nás ale rozmazlil a do menšího se nám rozhodně nechtělo. I když jsme původně uvažovali o dalším střešním bytě, nakonec padlo rozhodnutí pro rodinný dům.

Cestou nejmenšího odporu

Na pozemku, na kterém jsme nakonec skončili, už žádný dům nestál. Jeho torzo tvořilo jen pár cihel a nezasypané sklepy. Začali jsme tedy listovat časopisy o bydlení a hledat, co se nám líbí. Nejvíce nás zaujala realizace společnosti AWIK, která v roce 2010 dostala třetí cenu v soutěži Dřevěný dům. Jejím autorem byl architekt Pavel Šmelhaus, se kterým nás také AWIK hned seznámil. Byli jsme se na zmíněný dům i osobně podívat a zcela splňoval naše představy. Architekt Šmelhaus nám byl od první schůzky velice sympatický, nic tedy nebránilo další spolupráci. Prohlédl si parcelu a začal tvořit. Z několika různých variant nakonec zvítězila ta, kterou vidíte. Nechtěli jsme, aby nám úřady dělali příliš velké problémy, proto jsme se snažili splnit všechny požadavky a podřídili jsme tomu i samotný návrh.

Od počátku jsme chtěli plochou střechu a poměrně nás překvapilo, že to většina firem považovala za nadstandard prodražující stavbu. Chtěli jsme jednoduchý, nadčasový dům, který nebude příliš podléhat módním trendům a nebude pohoršovat ani za pár let. Děti mají už svá hnízda, domů se nevrátí a i s tím se při navrhování počítalo. Poměrně specifické dispozice se dají bez problému upravit pro čtyř- až pětičlennou rodinu. Je nám totiž jasné, že se dům bude v průběhu dvaceti let prodávat.

Beton a maltu už nikdy

Když jsme začali zadávat nabídky na realizaci stavby, překvapil mě cenový rozptyl – některé nabídky dokonce převyšovaly své konkurenty i o 100 procent! Do oka mi padla firma OKAL, kde se ale nakonec ukázal trochu problém s příliš specifickým výběrem oken, dveří a jiných stavebních komponentů. Ředitel firmy mi při schůzce řekl, že tak atypickou stavbu by snad zvládl jen Palis – společnost, o které jsem do té doby neslyšel. S panem Eismanem jsme si zakrátko padli do oka. Jsme stejná generace, oba ještě ze staré školy a už po telefonu jsem nabyl dojmu, že rozhodně ví, o čem mluví. Líbila se mi i cena, kterou nabídl, i když ta se samozřejmě při výstavbě navýšila – řekli jsme si, že když už jednou budujeme od nuly, ať je to pořádně. Byl jsem se podívat i ve dvou realizovaných stavbách firmy Palis a také ve výrobním závodě v Kokořově a to mě v mém přesvědčení jen utvrdilo. V průběhu realizace se nevyskytl žádný velký problém – na čem jsme se domluvili, to proběhlo.

Protože už jsem v důchodu, na celou stavbu jsem mohl dohlížet a když nastala nějaká komplikace, hned ji řešit. Před důchodem jsem měl vlastní stavební firmu, navíc jsem za svůj život zrekonstruoval mnoho míst, kde jsme bydleli, s technologií dřevostaveb jsem se ale takhle zblízka setkal poprvé. A byl jsem nadšený. Za celý život už jsem beton a maltu nemohl ani cítit.

Bydlení za tři měsíce

Když jsme v květnu podepisovali smlouvu, dohodli jsme se, že začneme stavět na začátku září. Do srpna jsem měl zajistit stavební připravenost pozemku a sehnat stavební povolení. Musel jsem tedy odstranit zbytky starého domu, zasypat původní sklepy a nechat zhotovit základovou desku. Zpočátku to vypadalo, že svůj díl práce do konce srpna nestihnu. Díky tomu, že jsem si ale stavební povolení rozdělil na vlastní dům a územní souhlas pro terénní úpravy na pozemku, ploty a bazén, mohl jsem staveniště připravit včas. Když jsem se tedy na konci srpna u stavební firmy připomněl, zjistil jsem, že pro mě zatím nemají nic hotového. Velice operativně ale přesunuli jinou zakázku a šestého září přivezli materiál. Když tedy sedmého nabylo moje stavební povolení právní moci, mohlo se okamžitě začít stavět. A o tři měsíce později jsme se mohli nastěhovat!

Izolace už opravdu funguje

I když jsem si samozřejmě dřevostavbu stavěl především kvůli tepelně izolačním vlastnostem, stejně mě překvapilo, jak málo tu stačí topit. V původním domě jsem v zimě nechával kotel běžet na plný výkon celý den, tady stačí mít první stupeň s teplotou otopné vody nějakých 28 stupňů a uvnitř je stále 25. Když jsem zatopil v krbu, museli jsme to teplo hned vyvětrat. Vzhledem k tomu, že tu trávíme celé dny, je pro nás výhodnější temperovat podlahovým vytápěním. To má poměrně pomalou regulaci, a tak můžete těžko přes den topit s ním a večer krbem. Tolik obávaná akustika je tu vyřešena perfektně, v podlahách jsou dřevovláknité desky a nepřenáší se tu žádný hluk ani vibrace. Je to ještě lepší než ve zděném domě. Bydlí se nám tu krásně. Konečně si po celoživotním shonu můžeme odpočinout – i když rozhodně plánujeme zůstat aktivní a co nejdéle se udržet v kondici.

Foto Martin Zeman