letoKRUHY Martina Patřičného

Inspirována šestadvacetidílným televizním seriálem Kus dřeva ze stromu, který ČT vysílala v letech 2008 až 2011, jsem nemohla přijít s prázdnou. Přesně podle textu průvodní písně „Přineste mu domů kus dřeva, kus stromu" jsem mu ve dveřích debrnského statku symbolicky předala poleno z douglasky – jedle, která donedávna zdobila vchod mého domova. A přestože jeho druhou největší životní láskou jsou ženy, na chvíli jsem ztratila jeho pozornost. Zatímco poleno ale zůstalo na zápraží, mě pan výtvarník pozval do své dílny, kde jsem jeho práci mohla obdivovat zblízka. A že se bylo na co koukat!

Právě jste oslavil krásných 70 let (* 31. 1. 1955, pozn. red.). Co kdybychom našim čtenářům přiblížili váš život takovou malou dendrochronologickou analýzou vašich letokruhů?

Ano, letos mám jubilejní rok. Já si tak starý nepřipadám, ale jsem rád, že to můžu oslavit a že ostatní chtějí slavit se mnou. České centrum Mezinárodního PEN klubu mi například nedávno uspořádalo akci v Ústavu pro českou literaturu AV. Vtipné na tom bylo, že se konala v prostorách, kde jsem sám za „totáče" pracoval – jako závozník, skladník, tahal jsem tam palety s knihami... Dnes už mi říkají pamětník, tak můžeme vyzkoušet, jak to s tou mou pamětí je.

Říkáte, že „Všechno, co strom během svého života zažije, zůstane v jeho dřevě zapsáno". Zkusme se podívat na to, co v něm máte zapsáno vy. Když se vrátíme na začátek, kdy jste byl malý, vyřezával vám někdo lodičku z borové kůry? Moje nejranější vzpomínky na výrobky ze dřeva totiž sahají právě k nim.

Nevím, proč je vyřezávali z borové kůry, protože lepší by byla topolová. Ale když si vezmu severní Čechy, kam jsem v dětství jezdil, tak tam těch topolů, hlavně dostatečně narostlých, moc není. Tak možná proto. Každopádně nemůžu říct, že bych si na vyřezávané lodičky z té doby přímo pamatoval...

A vy později? Dětem a vnoučatům?

Něco jsem jim snad dělal. I ty lodičky – ale z topolové kůry. Pěkně se stožárem a papírovou plachtou, kterou si děti namalovaly, a pak jsme je společně pouštěli na potoce. Vzpomínám si ale, že nám náš děda dělal luky. Jestli se nepletu, tak byly z jeřábu. Asi že byla jeřabina dostupná, jiný důvod mě nenapadá. Děda ani nebyl řemeslník, šel do důchodu jako šumavský poštmistr.

Výroba hraček ze dřeva jako dostupného a vhodného materiálu se u nás dědí po mnoho generací. I ve starých filmech vidíme, jak tatínci potomkům vyřezávají koníky.

Děti si svoje hračky vyráběly i samy, protože žádné nebyly. Má to velký smysl, zejména proto, že se jim tak rozjede fantazie. Dneska se jí módně říká kreativita, já pořád říkám fantazie, tvořivost. Snažil jsem se, aby děti uměly aspoň držet nářadí a věděly, na co se které používá. Ale co bude dál, v dnešním světě rychlých změn, se všemi těmi mobily a počítači, nevím.

I vy jste byl k práci s různým nářadím veden odmala. Tedy to přirozeně předáváte dalším generacím?

To bylo asi i díky tomu, že naši koupili v severních Čechách chalupu. Z městského bytu jsme najednou jezdili tam a tehdy jste si všechno musela udělat sama. Třeba holky si pletly čelenky, aby vypadaly jako squaw. A když jsme se přestěhovali z Vinohrad do Malešic, mně bylo tak sedm, bráchovi o rok míň a třetí byl malý, tak v té době byl v celém okolí jeden bagr a ostatní se kopalo rukama.

Tehdy se pálily gumy, aby zmrzlá zem povolila a lidi mohli kopat, a nikomu to nevadilo. Pamatuju si z té doby spoustu detailů. Třeba že jsem měl stříbrnou Vinnetouovu pušku – pažba byla kudličkou vyřezaná z uštípnutého prkna a na ní byla jako hlaveň přidělaná trubička z bůhvíčeho a omotané to bylo stříbrným (hliníkovým) drátem. To mi bylo nějakých osm až deset a vyráběl jsem si ji sám.

Takže jste jako kluk z paneláku lásku k přírodě a ke dřevu získal na té chalupě?

Jednoznačně. Děda s tetou nás prostě vypustili ven. Dohlédli na oblečení, mlhavě tušili, kam vyrazíme, ale jinak jsme si dělali, co jsme chtěli – dneska něco nemožného.

Pak jste se kvůli rodinnému škraloupu (maminka jako knihovnice pracovala u americké informační služby, poz. red.) nemohl dát vysněnou cestou divadla a prošel několika středními školami. Jak to bylo?

První byla na Slovensku, ale tam jsem byl jen asi 14 dnů, to se skoro nepočítá. Druhá byla strojní průmyslovka, jenže v té době mě víc zajímaly básničky a humanitní směry, a tak jsem přešel na gympl do Vysočan, Náměstí lidových milicí – kdo dneska ví, co to byly lidové milice? Zkoušel jsem se dostat na DAMU, dokonce jsem tam měl protekci, ale paní ředitelka z Vysočan nelenila a zašla tam. Částečně jsem si to ale asi zavinil sám, protože když byla nějaká učitelka nepříliš vzdělaná, dával jsem jí to najevo, a to se nedělá. Nakonec jsem maturoval na Proseku a pak šel prodávat knížky...

Vztah ke knížkám tedy máte po mamince – knihovnici, k umění po italském pradědečkovi a ke dřevu po strýci – truhláři a soustružníkovi?

Mohlo by to tak být. Poeticky a zjednodušeně.Moje Čítanka se zrodila tak, že když syn jezdil něco dozorovat do Olomouce, chtěl po mně, abych mu na cestu vybral nějakou knihu. A vždycky se mu líbila. Tak chtěl vědět, proč a jak to dělám... A co se týče toho dřeva – když mě strejda začal učit soustružení, byl jsem už dávno dospělý. A zrovna tím soustružením jsem si nějakou dobu vydělával... Byl jsem tehdy široko daleko jediný, kdo to pořádně uměl.

Pojďme se přesunout k vašim knihám. Vydal jste i beletristické texty, ale základem vaší bibliografie jsou obrazové publikace o dřevě. Jednou z těch prvních byla v roce 1998 kniha Dřevo krásných stromů a vyšla v době konání vaší stejnojmenné, nesmírně úspěšné výstavy v Národním muzeu. Jak na ni vzpomínáte?

Ta výstava i zájem lidí byly fenomenální, byla to totiž vůbec první výstava o dřevě. Trvala pět měsíců a navštívilo ji přes sto tisíc lidí. Tu knihu jsme tam tenkrát i křtili. „Ze začátku jsme vám byli dobrý," říkali mi v Národním muzeu, „ale teď sem lidi chodí na vás." A ta kniha! Vzpomínám na redaktora Hlavičku, to byl tak bezvadný chlap! Jazykový korektor a skutečný redaktor, který mi do textu užitečně mluvil.

Normálně to probíhá tak, že vy odevzdáte text a fotky a grafik z toho připraví layout. U dřeva je ale problém, aby seděly ty barvy. Když jsem pracoval v tiskárně, dělaly se nátisky, tenkrát jsme jim říkali chromaliny. Při přípravě této knihy ale barvy ještě porovnávali podle vzorků dřev, které jsem jim nechal. Když jsem pak po letech dělal Tajemství dřeva, což byla opravdu náročná práce, seděl jsem za zády grafikovi a stránku po stránce jsme vytvářeli společně. Ne, to není jenom psaní a fotky, to je práce, jako když stavíte dům! Ty fotky byly všechny moje a podklady jsem všechny dělal těmahle rukama – můžete to Tajemství vzít, zalistovat a představit si to...

obr.: Tajemství dřeva vyšlo v roce 2018 jako v pořadí 10. kniha Martina Patřičného. Vypráví příběhy, které stromy zapisují do svého těla. Autor v ní dokládá, že – co se týče dřeva – prozrazením kouzla kouzlo nezevšední.
Foto: ARCHIV MARTINA PATŘIČNÉHO

Stejně jako v případě výstavy,i publikace Dřevo krásných stromů byla vůbec první knihou tohoto typu, která u nás kdy vyšla, je to tak?

Ano, tehdy tady v knihkupectvích žádná kniha o dřevě nebyla, ani jedna! Dnes něco neuvěřitelného. Vzpomínám si, jak jsme sháněli sponzory na její vydání a já jsem odmítl Coca-Colu. To jsem si dovolil dost! Ale chyběl nám i odborný garant té knihy – ona nebyla jenom o dřevě, kterým jsem si byl jakž takž jistý, ale i o stromech a to jsem si netroufal bez kontroly pustit. Požádal jsem kurátorku v muzeu o kontakt na odborníka a ona zavolala Větvičkovi (Václav Větvička, český biolog, publicista a popularizátor vědy, pozn. red.).

Šla za ním tehdy moje žena, protože já jsem právě stavěl výstavu.Větvička to už tehdy opoznámkoval na počítači a já, protože jsem si mezitím zjistil, kdo to je, jsem redaktoru Hlavičkovi dal instrukci, ať všechny jeho připomínky rovnou přijme. Jako druhého odborníka jsem k tomu tenkrát přizval ředitele Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského, Ing. Bohumila Hurdu, on byl machr i na exotické dřeviny.

Nejdřív mi nevěřil, že se mi podaří uspořádat o dřevě výstavu a vydat k tomu i knihu, ale pak jsem napochodoval do jeho kanceláře na Florenci a požádal ho, aby mi to přišel zkontrolovat. A na rozdělané výstavě se pak dva takoví machři, on s Větvičkou, dohadovali spolu a já jsem mohl s těma báječnýma holkama stavět. Naše dcera a její kamarádky. Pět nás bylo!

obr.: S Václavem Větvičkou, známým biologem, publicistou a popularizátorem věd, spolupracuje od r. 1998. Foto: ARCHIV MARTINA PATŘIČNÉHO

S Václavem Větvičkou od té dobyobčas spolupracujete, společně jste pak v r. 2000 obnovili tradici Dne stromů. Historicky se držel na jaře (v roce 1906 jej Svaz spolků okrašlovacích pořádal v dubnu, pozn. red.), ale vy jste jako novodobé datum stanovili 20. října. Bylo důvodem to, že je lepší stromy sázet spíše na podzim?

Možná taky, v té době se ještě sázet můžou, ale my jsme měli i jeden prozaičtější důvod. Nám se prostě líbilo to magické datum 20. 10. 2000. A protože jsme to plánovali jako velkou slávu, ladili jsme termín i s paní Hegerovou. Ta měla ten den narozeniny. Spolupracovalo s námi od začátku Národní muzeum a Nadace Partnerství z Brna. Jsem rád, že jsem s takovým machrem mohl něco dělat a jistě ještě něco vymyslíme...

Teď s Bedřichem Ludvíkem točíme Dřevěné návštěvy a on se nedávno při natáčení ptal: „A vy dva si tykáte, nebo vykáte?" A Větvička na to: „To je jedno." A pokračovali jsme, jednou si tykli, jindy vykli. My se totiž nevidíme někdy taky rok nebo dva, ale vždycky hodně rychle navazujeme. Ten chlap ve svém oboru udělal fakt velký kus práce a jeho rána pro rozhlas taky asi hned tak někdo netrumfne...

To vy taky. Nikdo jiný tady toho pro popularizaci dřeva tolik neudělal a už ani nikdy udělat nemůže...

To jste řekla krásně, díky! Ale na druhou stranu – nic bližšího tady přece nemáme. Stromy tu byly už před námi. A jejich těla, dřevo, to je zázrak! Nic jiného takového není, je to záznam života, ať chceme, nebo nechceme. Který jiný materiál žil? Možná kůže. Kameny mám rád, ale žily příliš daleko v minulosti. Nikdo kromě člověka z přírody dřevo nevyndá – a člověk se z toho dokáže radovat.

Jenom mu to někdy musíte říct. Když už sedíte celý den u počítače, mějte alespoň tu desku stolu dřevěnou. Sedím na dřevě, spím na dřevě, všude, kam se dávají ruce a nohy, mám dřevo. Ale lidi to nechápou. Snad je to tím, že ho stále vnímáme jako naprostou samozřejmost, je to nejdostupnější materiál ze všech.

Na zámku Kačina je Muzeum venkova, a když jsme se bavili o tom, že by to bylo i muzeum dřeva, tak jsem říkal, že tam není třeba nic měnit nebo přidávat, stačí u věcí, které už tam jsou, pojmenovat, co to je za dřevo. Protože všechny ty věci jsou přirozeně dřevěné.

Kde kromě Kačiny dnes mohou naši čtenáři vaše díla vidět?

V Národním muzeu je pět mých autorských dřevěných knih, jednu nebo dvě věci má Uměleckoprůmyslové muzeum a pak taky Muzeum rekordů. Tam je velká krásná dřevěná knihovna, která navazuje na jejich sbírky. Mám od nich certifikát, že jsem byl první, kdo dřevo vystavil.

obr.: Nejnovějším Patřičného počinem je Modrý ovál, reli. Foto: ARCHIV MARTINA PATŘIČNÉHO

I my máme to štěstí, že jste nám jednu dřevěnou knihovnu vyrobil. Funguje jako putovní cena pro firmu, jejíž realizace od našich čtenářů získá titul absolutního vítěze v soutěži Dřevostavba roku.

To byl tehdy špičkový nápad, udělat ji s výsuvnými dřívky, na která se vždycky vygravíruje název firmy, která ji jako putovní cenu na rok získá. Kdysi jsem ji i osobně předával. S vaší redakcí jsem vůbec spolupracoval moc rád. Míval jsem u vás rubriku Zápisník a potom jste otiskovali i mnou vybrané verše, kalendář s básní na každý měsíc...

obr.: Jedna z dřevěných knihoven Martina Patřičného putuje každý rok do vítězné firmy naší ankety Dřevostavba roku. Dřevěné špalíčky lze vyjmout, aby se na ně vygravíroval ročník a jméno vítěze. Foto: ARCHIV MARTINA PATŘIČNÉHO

U své desáté knihy uvádíte, že je i pro ženy. Opravdu vás četli jenom muži, že jste měl potřebu je takto specificky oslovit?

Dodneška to čtou víc chlapi. Ženy moje knihy kupují a pak jim je darují. Já jim ale vysvětluju, že když se samy nedozvědí, jak krásné to dřevo je, tak to nemůžou předat dětem. Nejnovější knihu, která se teprve připravuje k vydání, jsem vysloveně věnoval ženám a požádal je v ní, ať si ji nechají, ať ji neposílají dál.

To bude kniha o poezii, Jak se říká báseň. Co nám o ní můžete prozradit?

Je to výběr mých nejoblíbenějších básní, které lidem říkám už 50 let. Já jsem chtěl dělat i kabaret postavený na poezii. Jsou básně, které když lidem řeknete, tak z nich hned napoprvé něco mají. A pak jsou takové, které si potřebujete přečíst doma, v klidu.

V té sbírce budou ty první. Už ji mám odevzdanou, měla by vyjít ještě letos, v jubilejním roce, a v redakci po mně chtějí, abych ji i namluvil, že bude mít větší šanci dostat se k lidem, když bude i jako audio. Ono je něco jiného číst nebo čtený text poslouchat, podle mě by se hlavně dětem mělo spíš vyprávět.

Když vidíte, jak jsou dřevostavby na vzestupu a teď se ještě dějí důležité změny směrem k výstavbě veřejných a vícepodlažních budov ze dřeva, těší vás to?

To víte, že mám radost. Já sám, kdybych dneska řešil nový dům, chtěl bych jedině dřevostavbu. Pamatuju si jejich začátky u nás, první veletrh, v té době tady byla snad jenom finská Honka, naše firmy se to teprve musely naučit. Ten veletrh dřevostaveb měl velkou šanci stát se hodně úspěšným, ale pak se najednou pořádaly dva konkurenční a to bylo ke škodě věci. A stejně tak je škoda i to, že se lidi k tomu dřevu vrací jenom v této podobě.

V čem podle vás jako znalce dřeva tkví ta potřeba a správnost se jím obklopovat?

No v té příbuznosti! Stromy tady byly daleko dřív než lidi. Člověk byl ze začátku malý posera, nahá opice, která se klepala strachem před zvířaty – a pak přišlo dřevo a oheň a z nahé bezbranné opice se stal pán tvorstva. Najednou měl světlo, teplé jídlo, byl v bezpečí. Od té doby už tu bylo tolik generacía všechny žily se dřevem, takže zbavit se ho je největší absurdita.

My jsme příbuzní stromům. Tisíce a tisíce let jsme nic jiného neuměli obrábět. Takže mi řekněte spíš: proč náš vztah k němu není silnější? I v tom bydlení je historie jednoznačná: od začátku se stavěly dřevěné chatičky a chýše, než se začaly oplácávat jílem, údajně jako ochrana proti ohni. Do dneška se někteří lidé těch dřevěných domů kvůli němu bojí. Ale příčinou byla otevřená ohniště uvnitř těch chýší, ne konstrukce ze dřeva.

Je ještě něco o dřevě, co by podle vás lidi měli vědět, a stále to neví?

Já sám o něm pořád vím málo. Pořád ještě mě dokáže překvapovat. Mně když se třeba po dvou letech vrátí nějaký obraz, okouzleně na něj koukám jako poprvé. Samozřejmě jsem moc rád, že lidi rádi chodí na moje výstavy.

Tuhle mi tam jedna paní vyprávěla o umělci, který svoje díla tvoří pomocí počítače. Víte, podle mě je to tak, že kumšt je proto kumšt, že vyjadřujete nejniternější pocity, které máte. A to musíte sama. A ta paní pak povídá: „Některý lidi používají počítač, některý i umělou inteligenci. Patřičný používá dřevo." To se mně líbilo.

A co bude dál? Máte nějaký nápad, cíl, ke kterému směřujete?

To máte pořád, vlastně se neustále trumfujete. Do nového obrazu jdete s tím, že překonáte sama sebe. Mohl bych dělat jenom dřevěné knihovny – těch jsem udělal určitě dvacet. Ale i u ní musím mít nějaký nový nápad, než ji postavím.

Moje poslední otázka bude osobnější. Až bude jednou Martin Patřičný vleže čekat na svůj poslední krok, chtěl by mít v ruce raději dřevo, nebo ženu?

Ženu. Naprosto jednoznačně.