Když jsme se po několikaminutové jízdě lesem a prašnou cestou s podivením (a samozřejmě nadsázkou) neocitli na konci světa, ale v malebné vesničce, objevili jsme místo s fascinujícím výhledem, které uchvátilo nejen majitele příjemné dřevostavby, ale i nás.

Místa s tajemnou duší nás vždy přitahovala. Přestože jsme si přáli bydlet ve svém vlastním domě co nejdříve, od začátku jsme věděli, že nechceme dům, který někdo postaví a následně nám předá klíče od hotového, již zařízeného domova.

Přáli jsme si do domu vložit kus sebe, vlastní invence i fantazie, byť za cenu dočasné ztráty volného času. Nejprve jsme genia loci hledali ve zdech starých domů, ale žádný nám neučaroval. Až jsme se jednoho dne rozhodli vydat na obyčejnou odpolední procházku do vesničky, kam ráda chodím už od svých šestnácti let. Stáli jsme tehdy na místě, kde se dnes nachází naše čtyři metry široká terasa a kochali se výhledem ze zarostlého heřmánkového pole.A tenkrát jsme rozhodli: přesně tady bude stát náš dům stát!

Cihel už bylo dost

Hektarový pozemek jsme zanedlouho koupili i s vědomím, že není tak úplně stavební. Dodnes jsme obci zavázáni, že nakonec přimhouřila obě oči. Nevím, jestli by se dalo mluvit o štěstí, ale pomohl nám fakt, že vesnička už několik let vymírá, a tak tu byla mladá rodina víc než vítaným artiklem.

Od začátku jsme si byli vědomi, že tohle jedinečné místo zaslouží projekt na tělo, který si bude rozumět s okolní přírodou. O volbě dřevostavby jsme nemuseli nijak dlouze diskutovat, i když těch, kteří nás odrazovali, bylo dost. Jenže manžel měl za sebou dostatek zkušeností s cihlami a už zkrátka nechtěl zdít. Navíc jsme si přáli snadno vytopitelný dům (a to se rozhodně podařilo – na vyhřátí celého interiéru stačí 4,5 kW!). Později nás i architektka utvrdila v tom, že dřevostavba je pro toho místo nejlepším řešením. A že dřevostavba shoří? Nejenže je to velmi nepravděpodobné, stát se to může stejně tak v domě zděném... My ale posbíráme šroubky, zameteme popel a můžeme začít na čisté základové desce nanovo.

Na stejné vlně

Celé naše stavění probíhalo tak nějak přirozeně. Jasno jsme totiž měli již od počátku i o autorovi našeho vysněného domku. Oslovila jsem svou dlouholetou kamarádku a bývalou spolužačku ze základní školy, architektku Annu Novou. Vždycky jsme byly naladěné na stejnou notu, takže jsme jí s manželem naprosto důvěřovali a kromě pár základních požadavků jsme jí nechali úplně volnou ruku. A skutečně se povedlo vytvořit ideální návrh již napoprvé. Ba co víc – s návrhem našeho domu se i samotná autorka ztotožnila natolik, že kdyby měla stavět dům pro sebe, tak jedině dřevostavbu a velmi podobnou té naší.

Našimi základními požadavky byly praktičnost a funkčnost. Nechtěli jsme žádné hluché prostory, dokonce i malou chodbu v prvním patře jsme využili jako útulnou pracovničku. Protože jsme aktivní rodina, máme rádi sníh a nejrůznější zimní sporty (a tady jsou zimy pořádné), potřebovali jsme také dostatek úložných prostor. Nejvíce jich máme hned ve vstupní hale, kam se vešla několikametrová skříň. Architektka mě pak ještě potěšila začleněním prostorné dílny do projektu; denně ji využívám k výrobě keramiky.

Dřevostavbu svépomocí?

Na stavbu vzpomínáme opravdu rádi, doslova jsme si ji užili. Práce s voňavým dřevem pro nás byla skutečným zážitkem. Kolem domu bylo navíc neustále uklizeno, dům neuvěřitelně rychle rostl... K dodavateli jsme se dostali až po únavném objíždění všech možných dřevostavebních firem. Před sedmi lety byla přece jen situace na trhu jiná a konkurence výrazně menší. Nejenže nás ve většině případů nepřesvědčila kvalita, často nás zarazily i horentní sumy. Navíc jsme toužili po tesařsky zpracované konstrukci, aby mohly do interiéru vstoupit nejrůznější dřevěné prvky.

Paní architektka nám doporučila tesařskou firmu z Brna, která se zabývala stavbou střech. Dřevostavby jako takové sice nestavěli, ale ihned si nás získali svým přístupem. Základovou desku vybudoval manžel sám, firma pak provedla hrubou stavbu – kostru domu a střechu. Veškeré ostatní práce jsme zvládli s pomocí rodiny sami a za půl roku jsme se už mohli stěhovat, i když zatím jen do provizoria. Manžel samozřejmě neustále studoval potřebnou literaturu, radil se s odborníky, nechával vše překontrolovat. „Nejraději" vzpomíná na období neustálého přeměřování a zkracování latí a desek k všudypřítomným trámům a krokvím. Ale stálo to za to. Pohledové dřevo jsme nemořili, jen jsme ho navoskovali, aby získalo žlutou patinu. Zabydlování už pak šlo rychle. Protože jsem se nemohla dočkat, měla jsem vše nakoupené a rozmyšlené rok dopředu.

Z vlastní dílny

Protože mám ráda osobní věci, snažila jsem se jich co nejvíce vnést také do interiéru. Například kuchyně mě stála bez spotřebičů něco přes pět tisíc korun. Je totiž ze staré skříně, kterou jsem si dovezla z Německa, nařezala jí a natřela starorůžovou. Dlouho jsem přemýšlela, jaký zvolit obklad za kuchyňskou linkou, až jsem se rozhodla dlaždice sama vypálit z hlíny. Některé mi slouží jako kuchařka, kterou mám neustále po ruce – vryla jsem totiž do nich nejoblíbenější rodinné recepty.

Hlavní obytný prostor jsme koncipovali jako jednu obrovskou místnost. V tom si libují zejména naše děti. Jsem ráda i za schodiště, které je velmi vzdušné. Na šestém schodu od shora v zimě rádi sedáváme jako na peci a dlouho do večera povídáme.

Krb s teplovodním výměníkem je jediným zdrojem tepla v domě, v zimě pomáhá ohřívat i vodu. Jako záložní zdroj máme elektrický kotel, ale využili jsme ho zatím minimálně. Letos bychom rádi přikoupili ještě solární panely pro kompletní ohřev vody.

Na projektu bychom vůbec nic neměnili, pouze jsme kvůli dětem přidávali terasu na západní stranu domu. Většinu času totiž tráví právě na terase anebo zahradě, ve které rozhodně nehledejte anglický trávník, ani žádné super moderní rostliny. Nenajdete tu totiž nic, co by nerostlo v okolí vesnice.

Připravila Tereza Doležalová
Foto Martin Zeman

Redakční návštěvy jsou nedílnou součástí časopisu Dřevo&Stavby. Objednávka předplatného.
Tento článek vyšel v D&S 4/2010 - výtisk k zakoupení ZDE.