Dnešní společnost vede lidi do slepé uličky. Jak se vrátit ke své podstatě? Rozhovor s Leo Crlíkem

Dnešní společnost vede lidi do slepé uličky. Jak se vrátit ke své podstatě? Rozhovor s Leo Crlíkem

Lucie Němcová | Středa, 26. únor 2020 |

Přidat na Seznam.cz

Okolnosti postavily Lea a jeho rodinu před zásadní otázky. Dává náš způsob života v této podobě smysl? Je v souladu s naším vnímáním a přesvědčením? Jak se odráží ve větším měřítku? Existuje i jiná cesta? Volání po změně sílilo natolik, že se vydal hledat. A nejen, že nachází, ale pomáhá tyto nové smysluplné cesty vytvářet a vracet se tak k podstatě. K podstatě, která nám všem možná tak trochu unikla. A tak vznikla myšlenka ekovesnice.

Co zažehlo první myšlenky a motivaci vydat se na specifickou cestu budovaní ekovesnice?

Současný systém a jeho fungování není ideální a byla spousta věcí, na které jsme s rodinou naráželi. Mám tři děti a nemoc dcery nás přivedla k alternativnímu léčitelství. Bylo jí řečeno, že má brát doživotně léky. Žádnou jinou odpověď klasická medicína neměla.

A tak jsme ji hledali jinde a našli. Od toho vedla cesta dál k výživě, k domácímu vzdělávání a ke stavbám. Potom k zahradě a principům hospodaření na pozemku, takže už jsme byli v permakultuře. Najednou toho bylo pro jednu rodinu hodně.

Přicházelo volání vytvořit něco, kde bychom všechny tyto principy mohli utvářet společně, s širší komunitou. Říkal jsem si, že něco takového již musí existovat a začal jsem hledat. Nakonec jsem narazil na Světovou síť ekovesnic a jednu se rozhodl rovnou navštívit. Byla to německá Sieben Linden. Byli jsme nadšeni! Tím, že žádná taková inspirace v Čechách není, rozhodl jsem se něco takového vybudovat i u nás.

Přemýšlel jsem, jak to uchopit a začal dělat přednášky. Postupně se nabalovali lidé a před necelými dvěma lety jsme ve čtyřech lidech založili spolek. Od té doby budujeme povědomí o tématu a stavíme společenství, které je klíčové.


Leo Crlík

  • vystudoval finance na VŠE a systémové inženýrství na ČVUT
  • více než 13 let pracoval v manažerském poradenství, nyní je na volné noze
  • spoluzakladatel Spolku Zeměsouznění, prošel kurzy "Návrh udržitelnosti" pod Světovou sítí ekovesnic, Projektové řízení Prince 2, Managing Succesfull Programs, Facilitace, Sociokracie a dalšími
  • baví ho aikido, rybaření, sebepoznávání a život v přítomnosti. Je ženatý a má tři děti.

leo-crlik-velke-foto


Takže chápu správně, že vycházíte z něčeho, co už ve světě existuje a je léty prověřené?

Ano. Studoval jsem stavební obor i VŠE a mám srovnání, jak věci fungují v klasickém systému. Dospěl jsem k závěru, že nejde o funkční principy a hledal jsem, z čeho tedy vycházet. Zjistil jsem, že v Čechách komunitní pokusy buď skomírají, nebo se úplně rozpadají. Pátral jsem proč se tak děje a zároveň zjišťoval, kdo jsou ti úspěšní. Narazil jsem na velmi zajímavou knihu Creating Life Together (Tvoříme život společně), a ta položila základ, ze kterého vycházím.

Následně jsem absolvoval roční online kurz vycházející z principů a zkušeností 50 nejlepších ekovesnic na světě. Ten mě nastartoval k dalším uvědoměním, jak věci uchopit a dál posunout. Je to samozřejmě teoretický základ.

Praxe je pak něco jiného a každá ekovesnice je unikátní. Kurz ale minimálně stanovuje principy, na které bychom se měli zaměřit. Byl hodně široký a komplexní. Dával odpovědi nejen na to, jak tvořit změnu na úrovni regionu, jak transformovat klasické vesnice, ale také jak udržitelně podnikat, jakým způsobem přistoupit k městu, k průmyslovým parkům...

Jedna ekovesnice svět nespasí, ale je důležitá k tomu, abychom se mohli odrazit a tvořit novou udržitelnou realitu.

Vrtá mi hlavou myšlenka, zda je nutné od základů budovat novou vesnici. Nelze transformovat již stávající sídla krok za krokem?

Touto otázkou jsem se zabýval od samého začátku. Postupem času a nabíráním zkušeností jsem si ale uvědomil, že je ve světě zhruba 80 procent lidí, kteří potřebují vidět fungující vzor něčeho nového. Zbylých 20 procent si to dokáže představit.

A v těch klasických již fungujících celcích by muselo těch 20 procent rozhýbávat těch 80, aby se věci měnily a realizovaly. Takže jsem vyhodnotil jako lepší cestu dát dohromady lidi, kteří myšlenku sdílejí, dokážou si ji představit a také realizovat. A těm 80 procentům pak daný příklad reálně ukázat a třeba je inspirovat.

V Česku zatím není žádný pilotní model, který by byl příkladem ekovesnice v našich podmínkách. A naším cílem je vybudovat právě takový vzor.

Co je ekovesnice?

Ekovesnice je společenství lidí v plnohodnotném osídlení, ve kterém jsou lidské činnosti harmonicky integrovány do přírody způsobem, který podporuje zdravý lidský rozvoj a který může pokračovat udržitelně do budoucnosti.

Sjednocujícím článkem všech ekovesnic jsou jejich činnosti, které vedou k životnímu stylu s vysokou kvalitou a nízkým dopadem na planetu Zemi a podporují jednotlivé oblasti udržitelnosti - ekologickou, ekonomickou, sociální a kulturní.

Díky spolupodílení se na místním rozhodování je každá ekovesnice unikátní. Její rozmanitost je dána individuálními schopnostmi a charaktery lidí, společenského a přírodního prostředí a lokálními trvale udržitelnými systémy.

Proč neuspěly jiné modely ekovesnic u nás i ve světě?

Jedna z odpovědí je právě ve skvělé knize Creating Life Together od Diany Cristian, která 20 let studovala nejrůznější projekty komunit a ekovesnic. Zjistila, že úspěšní následují určité principy dávající větší šanci na úspěch. Celkově vzato, pravděpodobnost, že je ekovesnice úspěšně realizována od myšlenky až po její dlouhodobé fungování, je pouhých 10 procent. Zbytek projektů končí nezdarem.

Když blíže zkoumali tyto nezdařené projekty, zjistili, že jde často o lidi přicházející s myšlenkou: hurá, budeme propojeni! A nemají žádný projektový management. Nebo: každý máme svou vizi, ale nemáme společnou vizi. Nemáme nastaveno, jak řešit konflikty. Nemáme stanoven hodnotový systém. Nemáme nastaveno, jakým způsobem ve skupině rozhodujeme.

A to jsou věci, které jsou v knize popsány. Když nemáme základní dorozumívací jazyk a strukturu, jak fungovat v dané spolupráci a organizaci, pak je to pouze shluk jednotlivců, kde každý tahá za jiný provaz. Proto většina ekovesnic skončí.

Neměly například vyjasněny finanční otázky a dospěly až k soudu. To je asi 50 procent z těch 90 procent, co nepřežilo. Jsou také důležitá kritéria vstupu a výstupu. Všechno jsou věci, které je důležité připravit, než se jde budovat na samotný pozemek. Pokud tento základ není, na pozemku se všechny tyto psychologické, společenské i spirituální záležitosti zrychlují a bez tohoto základu mohou rychle „bouchat" a vést k rozpadu.

V tuto chvíli se tedy většina práce a příprav odehrává řekněme v nehmotné rovině, je to tak?

Ano. V současnosti máme hodně pracovních setkání, poznáváme se navzájem a rozvíjíme takzvanou sociokracii, abychom se projektově posunuli. To je totiž naprostý základ.

Postupně jsme zavedli komunitní kruhy, kde se setkáváme při zábavných a stmelujících volnočasových aktivitách, abychom postupně vybudovali komunitní společenství postavené na důvěře. Je tam prostor i pro určitou psychologii a emoční srovnání ve skupině. S prací s emocemi budeme pokračovat, protože se ukazuje, že hrají velkou roli. Budou i další formy setkávání – poradní kruhy, Dragon dreaming, budování komunity podle Scotta Pecka a další.

Kde se musí nacházet jednotlivec, aby zvládl budovat takový typ společenství? Naše nedávná historie nás na takový model příliš dobře nepřipravila. Zasela spíš strach se propojovat, značný individualismus a úzkostlivě střežené soukromí.

To se dostáváte do podstaty fungování naší společnosti. Tato podstata je založena na dvou hlavních pocitech: strachu a chamtivosti (pocitu, nikdy nemám dost). Na tom je vybudován celý ekonomický a peněžní systém a je to projeveno ve vztazích i v prostředí.

Na redakčních návštěvách domů je naštěstí již velmi často cítit rozdíl. Život komunity, snahy propojovat se, pomáhat si a udržovat sousedství živé. Vnímám, že si lidé uvědomují, že individualismus nedokáže naplnit všechny jejich potřeby.

Nic nového vlastně nevymýšlíme. Je to návrat ke kořenům. Dřív existovaly kmeny. Kmen, který měl 100, 150 lidí, byl schopen přežít nejen v přírodě, ale také v sociálních vazbách.

Zhruba tento počet obyvatel je i naším cílem. Zároveň se tento kmen pohyboval mezi ostatními kmeny. Probíhala výměna a spolupráce. Společenství může fungovat do té míry, do jaké je propojené. Takže teď znovu nacházíme to, co už tady bylo.

Díky postavení peněžního, ekonomického a vzdělávacího systému, jsme v dnešní společnosti vedeni do slepé uličky.

Je to taková výzva: jakým způsobem transformovat sami sebe a naučit se dovednosti, které potřebujeme ke komunitnímu žití? Být společenský je totiž lidská přirozenost. Ale to nás ve škole nikdo nenaučil.

Celé školství je postavené na tom, že od první třídy, možná i od školky, dostáváme příkazy abychom plnili úkoly. Posloucháme, co nám ostatní říkají.

Nerozvíjí se klíčové otázky. Proč to tak je? Jaké já mám silné stránky? Co je moje jedinečnost? Jaké je moje životní poslání? Kam se mohu se svými znalostmi a zkušenostmi posunout?

Zaměřuje se pouze na slabé stránky, nikoli na ty silné, poslušnost, nikoli na samostatnost a zodpovědnost, a memorování Google informací, nikoli na rozvoj myšlení a kreativitu. To pak vede k tomu, že sebedůvěra, sebepřijetí i sebeláska chybí a my je hledáme ve vnějším světě. Hledáme je v okolí z místa strachu, že nebudeme přijati.

Řekněme, že pro to, abych byla schopná tvořit komunitu, tedy vkládat energii nad rámec svého vlastního osobního světa, potřebuji určitou znalost sebe sama, nějakou míru komunikačních dovedností, emoční inteligenci...

Já to vnímám ještě dál. Myslím, že je třeba určitá spirituální inteligence. Tam se dostáváme k jádru podstaty bytí, které je postavené z mého pohledu na osobní zkušenosti prožití oné podstaty. Prožití propojenosti a jednoty je prožitek, od kterého se můžeme odrazit v konání. Tato propojenost se teď vědecky ukazuje i v různých oborech, například v kvantové fyzice, v genetice a potvrzují ji některé vědecké studie.

Ale zpět k otázce. Je to hodně velká výzva. I my ve spolku teď máme situaci, kdy řešíme, do jaké míry máme být otevřeni všem z hlediska přijímání členů. Ukazuje se, že i ve světě jsou vždy nějaká kritéria. My jsme je postavili na aktivitě zapojení, ale teď zvažujeme větší důraz na osobní a duchovní rozvoj, protože to je něco, od čeho se odráží naše konání. Pokud budeme konat převážně ze strachu a chamtivosti, harmonii nedokážeme vybudovat. A je teď na každém z nás, co převažuje.


"Když nemáme soulad sami se sebou, nemůžeme být ani v souladu s ostatními a přírodou. Ta je pouze naším zrcadlem. Není to tedy jen o ekologii. Je to o změně v nás, našeho pohledu na svět a stávajícího časoprostoru."


Jinak řečeno, konám odlišně, když se cítím být součástí celku, když mi na něm záleží.

Ano. Tady se dostáváme k samotnému světonázoru. Když se vnímám odděleně, v této oddělenosti převládají zvířecí pudy zachování sebe sama a rodu. Pokud přesáhneme tuhle osobnostní úroveň, dostaneme se do úrovně prožitku vědomí, které je všude, přesahuje čas a prostor. Je tam síla, bezpodmínečná láska a absolutní klid. Není tam ani život ani smrt. Pokud máme tento prožitek a dokážeme jej integrovat do života v lidském těle, do svého konání, pak jsme ti praví na budování takové komunity. A není nás málo.

Postupným poznáváním sebe sama odhalujeme, z jakého místa v sobě nejčastěji jednáme. To je důležitý proces růstu i základní stavební kámen celé komunity.

Ideální představa působí krásně, ale stále jsme lidé, že?

Jsme spirituální bytosti v lidském těle. Psychologie skupiny navíc naše témata a traumata daleko více otevírá a zrcadlí. Pokud máme sebereflexi, dokážeme se přijmout takoví, jací jsme a pracovat na tom, pak je to úžasný odrazový můstek k osobnímu a spirituálnímu rozvoji. Může nás hodně posunout.

Pokud ale nejsme připraveni a skupina jede rychleji, může nás to semlít. Pak se na to potřebujeme zaměřit ve vlastním prostoru a teprve potom se zapojit do skupiny.

Takže vnímám správně, že tím úplným základem je zejména psychologie a sociologie.

Ano. Psyché - řecky duch, spirit. Socio - společnost, propojenost.

To může být pro řadu lidí příliš velká výzva. Naprosto neuchopená oblast. Možná mají pocit, že je to zahltí a ztratí tam sami sebe, svůj osobní životní prostor.

Klíčem ke společnému soužití je dát jednotlivcům prostor. Na tom hodně vyrůstá i urbanismus a celkové rozvržení prostoru. To, co se odehrává na společenské úrovni, jen zrcadlí věci, které se odehrávají v nás. Pokud na tom začneme pracovat sami, může nás to významně posunout. Nikdo nejsme zatím osvíceni natolik, abychom to zvládali ideálně, a na sebereflexi každý potřebuje čas a prostor.

Jsme velmi ovlivněni naší životní zkušeností. Ta nám v některých věcech komplikuje život, protože jsme si neosvojili určité dovednosti potřebné pro tvorbu životaschopné naplňující komunity. Často neumíme mluvit o emocích, neumíme empatickou komunikaci. A přitom se ukazuje se, že sociokracie, jejíž je empatická komunikace nedílnou součástí, je jedním z klíčových principů, na kterém fungují úspěšné ekovesnice. Dalším takovým pilířem je řešení konfliktů.

Co je sociokracie?

Sociokracie nebo Dynamic Governance – dynamické rozhodování – je jeden z efektivních nástrojů, které již několik desetiletí používají ekovesnice, neziskové organizace, ale i některé společnosti ve světě. Hlavním pilířem je nalezení nejvyšší možné shody tak, aby se celá skupina mohla dále posunout ve své činnosti.

Používané postupy podporují jednotlivce k vyjádření svých názorů a stejně tak utlumují hlasy těch, kteří se nejvíce chtějí prosadit. A to vše je založeno na transparentnosti ve skupině, odpovědnosti každého jednotlivce a také nastavené kultuře a pravidlech ve skupině.

Vnímám tam také aspekt přijetí zodpovědnosti za své prožívání, který není moc populární. Všichni bychom chtěli svobodu, ale přijetí plné zodpovědnosti za výsledek vlastního tvoření už tak pohodlné není.

Prvním krokem je, abychom přijali sami sebe, a to je velký kus práce. Potom se sebeláska může šířit dál. S tím souvisí sebedůvěra a důvěra – ve vztahy, v život, v sebe sama. A tato důvěra se může rozvinout do spolupráce. Spolupráce je postavena na dvou pilířích. Jeden je svoboda a druhý zodpovědnost. Svoboda bez zodpovědnosti je volnost, kde člověk funguje v nějakém volném módu, ale netvoří společenství. Pokud se svobodně rozhodnu do něčeho jít, vyplývá z toho zodpovědnost za některou část. Když zodpovědnost nepřijímám, pak je to shluk lidí bez cíle a energie jde všemi směry.

Společenství, jak ho vnímám já, by mělo být postaveno na společných hodnotách a společném cíli. Společná vize by měla vycházet z jednotlivců, z individuálních vizí. Každý by měl vnímat kus svého snu v té společné vizi. To je něco, co drží lidi aktivně ve společném směřování a konání jedním směrem.

Možná panuje strach, že nepůjde najít společnou cestu, která by byla dlouhodobě naplňující pro všechny. Přece jen nemáme příliš zdravé příklady.

Věci kolem nás se neustále mění. Nic není stálé. Jediné, co je stálé, je právě zmiňované bytí za tím vším fyzicky projeveným. Naše dohoda je takový úsek na časové ose. Sociokracie říká, že jakákoli dohoda nebo rozhodnutí jsou dočasné. Po vypršení platnosti se revidují hodnoty i cíle, což dává jednotlivcům i skupině možnost se podívat, jestli funguje, nebo je potřeba změna. Nevznikají zákony, které mají neomezenou platnost, ale revidují se a postupně se buď zjednodušují, upravují, anebo ruší. Je to taková očista i v těch dohodách.

Je to udržitelné dlouhodobě? Není pak neustálé dohadování zahlcující?

Já myslím, že je to nutnost. Stejně tak v životě - pokud si nebudeme dělat zpětnou vazbu a vyhodnocovat, mít sebereflexi, nemůžeme se nikam posunout. Když postavím základ na něčem, co nefunguje a budu na tom lpět, nebudu reflektovat danou nefunkčnost a hledat řešení, jak to změnit, jsem ve slepé uličce.

To je také jedna z pastí, kde se nachází většina světa. Je tam strach ze změny. A pokud tu změnu budeme realizovat z místa strachu, dostaneme se do jiné slepé uličky. Tam je právě potřeba začít u sebe a změnit pohled na svět.

Vnímám velký rozdíl v principu života, který popisujete, a v klasickém systému. V tom klasickém nemáme příliš velký přehled o tom, co se děje na úrovni celku, v širších souvislostech. Jedeme na nějakého autopilota, ve své vlastní bublině. Tady to tak není. Rovina individuální je velmi úzce provázaná s rovinou celku. Mám pocit, že je to pro nás velmi nezvyklé a v mnohém náročné.

Pro mě je to taky výzva. Vždy se snažím uvědomit, kdo jsem. Kdo vlastně tvoří. Můžeme být hodně pohlceni v projeveném fyzickém světě, ale když budeme alespoň část pozornosti věnovat tomu, kdo jsme za tím vším, jsme ukotveni. Je to jako nebýt úplnou součástí toho oblečení v pračce, ale být tou pračkou i tím oblečením, být si vědom sebe sama.

Když se v tom světě všechno mele, být pozorovatelem a současně konatelem. Pak dokážeme zaměřit pozornost na věci, které v nitru cítíme jako důležité.


"Nacházet, jak znovu zrekonstruovat, co tady dříve bylo, vrátit se k přírodě, ke vztahům, které jsou postaven y na důvěře a lásce a k tomu, abychom se vzájemně inspirovali."


Co mohou lidé, kteří se chystají stavět dům někde na periferii města nebo na vesnici přinést, na co mohu zaměřit pozornost, jaký princip mohu rozvinout, aby pomohli nějaké pozitivní změně celku?

Co já vnímám jako základ, bavíme-li se čistě o domě, je: zkusit se zamyslet, kolik prostoru vlastně potřebuji. To je jedna z věcí, kde i já osobně jsem udělal chybu. Koupil jsem starý dům, ale je pro nás zbytečně velký. To vede k větším investicím, provozním nákladům, údržbě a tak dále. Pak je tu otázka materiálů. Volit ty nejpřirozenější. Mám radost, že jsou tu lidé, kteří se věnují difuzně otevřeným stavbám, přírodním materiálům, užití slámy, kamene a hlíny – to jsou takové základní materiály. Opět návrat k předkům.

Důležitý aspekt je dispozice a hlavně situace domu. Urbanisticky jsou stavby často zarovnány kolem cest. Hlavní myšlenka ale je maximálně využít teplo ze slunce a natočit dům právě podle něj, ne podle infrastruktury. Můžeme pak jít dál a podle bioklimatických strategií vysadit stromy, které budou v létě listy stínit a v zimě, když je listí opadané a slunce nízko, propouštět slunce do domů. Toto natočení polohy domu i ochrana před převažujícími větry pomáhá šetřit provozní náklady a posouvá k soběstačnosti.

Nejsem příliš fanda přetechnizování. Vnímám jako lepší co nejvíce využít dané místo a přirozené podmínky a neinvestovat tolik do stavebních prvků a technologií, ale fyzikálních vlastností například využitím přirozené klimatizace nebo Trombeho stěny. Důležité je také najít vhodnou rovnováhu ve vnitřní akumulaci. Chci více akumulovat a mít v domě stabilnější teplotu? Pak volím i materiály jako kámen nebo hlína, nikoliv pouze dřevo.

Pro mě je ideální dům založen na kombinaci materiálů: kámen a hlína s přírodní izolací, dřevěná střecha a dřevěné prvky uvnitř. V Čechách má přírodní stavitelství velkou základnu. Jsou konference, informace a řada odborníků, na které je možné se obrátit. To je skvělé.

trombeho-stena-hobiti-dum-ekocentrum-sosna-slovensko

Obr.: Trombeho stěna v hobitím domě v ekocentru Sosna, Slovensko. Foto: Leo Crlík

Kde na cestě se momentálně nachází celý spolek, co jsou aktuální výzvy?

Výzev je plno na různých úrovních. Asi největší výzvou je zaujmout lidi, kteří mají podobné smýšlení a pohled na svět přes vlastní vědomý prožitek podstaty bytí, hodnotový žebříček, sebereflexi a přijímají sami sebe, což jsou často lidé, kteří často nemají tendenci jít do ekovesnic. Vnímám, že přitahujeme druhou skupinku lidí, kteří nevědí, jak fungovat ve stávajícím systému a hledají únik do něčeho jiného, alternativního.

Je výzva, jak nastavit kritéria pro výběr a integraci členů první skupiny. Jakým způsobem zajistit rovnováhu v rámci různé úrovně spirituality. Nyní se tedy děje vzájemné poznávání, a zjišťování z jakého převažujícího motivu se zapojují, zda z lásky a důvěry nebo ze strachu a chamtivosti, abychom byli schopni říct, s jakými lidmi chceme spolupracovat.

Největší výzva je postavená na tom, jak dát dohromady všechny části. Bavíme se o transformaci jednotlivců, vytváření skupinového společenství, nastavení právního rámce, hledání souladu a pořád směřování k tomu cíli. Je to velká věc. Je to takový celoživotní kurz rozvoje, jejímž cílem je samotný proces, který je potřeba milovat.

Není to otázka jednoho či dvou let. Budování společenství i úspěšné ekovesnice je běh na dlouhou trať. I vesnice fungující dvacet či padesát let vnímají samy sebe na cestě. Stále objevují další způsoby, jak se posouvat k větší udržitelnosti a regionální soběstačnosti. Ale šíří inspiraci do okolí, a to je primární záměr ekovesnic.

Jaké jsou v tuto chvíli možnosti se připojit?

Samozřejmě jsme rádi za lidi, kteří mají chuť se připojit. Jednou za měsíc se konají komunitní kruhy, kde se můžeme blíže poznávat, a jsou přístupné všem zájemcům. Když budete chtít nějakým způsobem spolupracovat, máme tři typy členství:

  • První je člen podporovatel, to znamená: myšlenka je super, mám teď život nastavený jinak a určitě nebudu chtít žít v ekovesnici, ale chci myšlenku podpořit ať už finančně nebo svými znalostmi a zkušenostmi.
  • Druhý typ je čekatel, což je vlastně takový mezistupeň ke kmenovému členství, kdy se vzájemně poznáváme, zjišťujeme, do jaké míry si sedíme, do jaké míry jsou naše názory v souladu (bydlení, stravování, výchova dětí, péče o mazlíčky, alkohol...). Člen čekatel je ideálně osoba, která už má nějakou zkušenost s prožitkem spirituality, zároveň si je vědoma stávajících problémů světa a nevnímá to jako něco, před čím je třeba unikat, ale spíš jako něco, co je třeba postupně společně proměňovat. Postupně se zapojuje do pracovních a společenských aktivit. Prochází komunitními dovednostmi: empatická komunikace, potom takzvané spočívání v podstatě neboli konání bez konání, řekněme lehkost bytí. Následuje sociokracie jako náš způsob společného rozhodování a poslední pilíř – řešení konfliktů, které zrcadlí společenství. Zároveň se učíme pracovat i se systémovými konflikty, které vznikají tím, že nejsou dobře nastavena pravidla spolupráce. Ukazují, co je třeba v rámci společenství a jednotlivců transformovat a posunout.
  • A pak je tu kmenový člen, který je už rozhodnutý žít v ekovesnici a má určitý komunitní základ pro společnou realizaci.

Je tam nainvestováno spousta práce, která ještě není tak viditelná.

Ano. Taky zjišťujeme finanční sílu skupiny. Na pozemek cílíme na 24 hektarů tak, aby tam byl vodní zdroj, tedy například pramen nebo potok. A taky aby v dané lokalitě byla dobrá srážkovost. Abychom mohli realizovat alespoň nějakou ukázku, chceme si pomoci podporujícím prostředím.

Pracujeme tedy na několika částech od osvěty, přes ekonomickou stránku založení družstev, definování kritérií na pozemek, hledání pozemku, ale i sociální aspekt – zapojení a integrace rodin, což je takovým základním článkem ekovesnice.

V čem vnímáte tu „eko" část? Co jsou základní roviny, v čem je ekovesnice „eko"?

Eko je používáno v hodně směrech. Máme tu společnosti, které používají jednorázové obaly a balí do toho eko a bio kosmetiku. Projekt chceme hodně postavit na holistickém - celostním přístupu. To znamená, že ve většině oblastí se chceme významně posunout. Ten přístup není pouze eko, ale je holistický, celostní, komplexní. Ve smyslu souladu s přírodou, což v rámci společenství můžeme dosáhnout pouze tehdy, kdy máme soulad sami se sebou. Soulad s přírodou z toho pak přirozeně vyplývá a nemusí být označen "eko". Je to v podstatě naše přirozenost.

Děkuji za rozhovor


Další info

  • http://zemesouzneni.cz – Zakládáme první českou ekovesnici
  • https://ecovillage.org – Světová sít ekovesnic
  • https://gaiaeducation.org – Vzdělávací kurzy v oblasti návrhu udržitelnosti
  • https://www.baobaby.org – Každoroční konference přírodního stavitelství v ČR
  • http://jinyproud.cz/alternativni-stavitele – Seznam různých projektantů a stavitelů přírodních staveb
  • www.siebenlinden.org/de/start/
  • Kniha – Creating a Life Together: Practical Tools to Grow Ecovillages and Intentional Communitie

Náklonnost k přirozeným materiálům a dřevu jsem objevila již při studiích architektury a šíření osvěty a inspirace z této oblasti mi dává velký smysl. Baví mě lidi motivovat k tomu, aby bydleli zdravě, komfortně a více či méně soběstačně.

Nejnovější články autora

Vaše komentáře (0)

Nejnovější články v kategorii “Zdravé bydlení”

Více článků »

Nejoblíbenější projekty dřevostaveb

Zobrazit celý katalog »

  • Banner

Akce / DřevoStavby

Zobrazit kalendář »

  • Banner

Proč jste na portále DŘEVO&stavby?

gotop